Historie souborů

Pavel Šmok

Choreograf, který posouval estetiku českého tance, tvůrce veliké invence, muzikality i humoru, umělec, který si rozuměl s jevištěm i kamerou, zakladatel Baletu Praha a Pražského komorního baletu. K jeho odkazu se náš soubor stále hlásí a snaží se rozvíjet a inspirovat domácí taneční scénu. Tak, aby se stále mohl označovat za dědice Pavla Šmoka.

Pavel Šmok se narodil na Slovensku v Levoči, od 13 let žil s rodiči v Praze. Studoval Vyšší školu průmyslovou a po maturitě strávil dva roky na strojní fakultě ČVUT. Všechny znalosti z oblasti techniky zužitkoval i ve své umělecké práci. Od studií se věnoval ochotnickému divadlu, neminul ani Soubor písní a tanců Josefa Vycpálka. V roce 1948 nastoupil na herecké oddělení konzervatoře. Strávil tam jeden rok a mezi pedagogy poznal takové mistry oboru, jako byli Radovan Lukavský, Karel Höger, Jiří Plachý st., Bohumil Bezouška ad. Po roce přešel na taneční oddělení, ale zůstal dál v kontaktu se světem činoherního divadla. E. F. Burian mu nabídl hostování v divadle D 47, zahrál si i menší filmovou roli, ale pak propadl naplno tanci.

Studium na tanečním oddělení konzervatoře začal ve 22 letech. Pro studium měl navzdory neobvykle vysokému věku předpoklady díky sportu, základy klasického tance znal z krasobruslení od Heleny Štěpánkové a Marty Aubrechtové (bruslil závodně, později vystupoval v revuích a vytvářel pro tento obor choreografie). Na konzervatoři vedla hodiny klasického tance Marie Anna Tymichová, výuku lidového tance Z. Šemberová, a moderní „novodobý“ tanec Laurette Hrdinová. Pavel Šmok absolvoval v roce 1953.

V posledním ročníku přijali studenti angažmá v Armádní opeře, součásti Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, kde taneční složku vedl Luboš Ogoun. Armádní opera bylo zájezdové divadlo s celostátní působností, nicméně již v roce 1955 byla rozpuštěna. Pavel Šmok měl možnost odejít do Národního divadla, ale prakticky ihned přešel do divadla J. K. Tyla v Plzni. Dostal příležitost jako sólista (např. Otec v Jánošíkovi, Princ Zlatohlávek v baletu Z pohádky do pohádky, Šašek v Labutím jezeře, Václav v Bachčisarajské fontáně, Peťka v úspěšném Mládí, tančil také v Rudém máku v choreografii Luboše Ogouna). Vyzkoušel si role klasické, charakterní i moderní.

V Plzni získal první choreografickou zkušenost (tance do operet Vinobraní, Paganini a Krásná Helena a opery Maškarní ples). V roce 1958 uspěl v konkurzu na místo šéfa baletu a choreografa v Ústí nad Labem. Debutoval Valčíky na hudbu A. Dvořáka, Svatebními košilemi od J. Nováka a Karnevalem R. Schumanna. Sedm krasavic na hudbu K. Karajeva následoval úspěšný český balet: Sluha dvou pánů Jarmila Burghausera s libretem, které napsal Jan Reimoser pod pseudonymem Jan Rey. Účastnil se s ním brněnského Festivalu současného baletu 1960, kde na něj zapůsobily diskuse o tanečním oboru a jeho směřování. Pod tímto dojmem vytvořil celovečerní balet Nová Odyssea, v němž se nedržel klasického baletního tvarosloví a ustoupil od tanečního převyprávění příběhu k metafoře. Úspěšnou premiérou své působení v Ústí zakončil a přijal místo choreografa v ostravském baletu.

Pavel Šmok s Vycpálkovci v kostýmu maškary

Pavel Šmok pokračoval v cestě započaté Novou Odysseou. Dotvářel repertoár pro mladé publikum, byl obrodným prvkem. Inscenoval Viktorku Z. Vostřáka, Lašské tance L. Janáčka, Čarodějnou lásku M. de Fally, Pygmaliona J. Ducháně, Rossiniánu, Milostnou píseň P. Ebena, Závrať Č. Gregora, Svědomí V. Bukového (později proslula verze Ogounova pod titulem Hirošima), choreografie do oper a činoher, hostoval v dalších divadlech a v televizi. Pohostinsky choreografoval v Brně, kde soubor vedl Luboš Ogoun, který sám byl průkopníkem nového moderního přístupu k baletní inscenaci. Pavel vytvořil choreografii k Sedmi smrtelným hříchům Bertolda Brechta a Kurta Weila, a skutečný úspěch znamenala Gershwinova Rapsodie v modrém.

Ve stejné době objevil Pavel Šmok kouzlo televize. Spolupracovat začal v roce 1962 s ostravským studiem (symfonická svita Karla Kupky Picassiáda). Byl skutečně průkopníkem nového uměleckého žánru, protože nešel cestou pouhého zaznamenání choreografie, ale uvažoval jako filmař z hlediska kamery, dynamiky střihu. Šmok pak tvořil pravidelně pro studia Československé televize i pro zahraniční vysílání, spolupracoval také na řadě zábavních pořadů a revuí s baletem ČST a filmech.

Balet Praha

Choreografové Pavel Šmok a Luboš Ogoun se sice profilovali každý v jiném divadle, ale díky Šmokovu hostování v Brně se mohli lépe poznat a zjistit, že mají podobné tvůrčí cíle. Oba byli v této době nejprogresivnějšími autory snažícími se o obrodu baletního umění, začali tak uvažovat o vlastním souboru, a to s přispěním dramaturga Vladimíra Vašuta. Pomoc s vytvořením nového souboru přišla od ředitele Státního divadelního studia Miloše Hercíka. K zformování souboru byl vyzván Luboš Ogoun, Pavel Šmok byl spolu s ním choreografem. Soubor nesl nejprve název Studio balet Praha, posléze pouze Balet Praha. Fungoval sedm let, premiéroval 22 choreografií, z toho 10 vytvořil L. Ogoun, 11 P. Šmok a jen jeden kus byl společný (Horečka na hudbu Karla Mareše). Nebyli ani tak spoluautory, jako se v dramaturgii doplňovali. Protože Balet Praha neměl vlastní stálou scénu, trávil více času na zahraničních zájezdech, přijímali i dlouhodobá angažmá.

Nervy (Marcela Martiníková a Pavel Šmok), foto ČSTK

Z úspěšných Šmokových choreografií této éry jsou to zejména znovu nastudovaná Rossiniána, balet o dospívání Reflexy na hudbu současníka Zdeňka Zouhara, Jazzová suita Karla Kraugartnera, Fresky Bohuslava Martinů, komické Nedbalky na hudbu Oskara Nedbala, Largo a fuga a-moll J. S. Bacha v úpravě Karla Velebného, společensky závažná Sněť na hudbu Charlieho Minguse, a především v roce 1968 Listy důvěrné, v nichž nadčasovým způsobem zpracoval II. Smyčcový kvartet Leoše Janáčka.

Šéfování v Basileji

V roce 1968 Luboš Ogoun přijal místo šéfa baletu v Brně, s tím, že bude dál spolupracovat s Pavlem jako choreograf Baletu Praha. Z politické situace bylo zřejmé, že samostatný soubor dlouho nepřežije. Proto se Pavel Šmok domluvil s ředitelem Hercíkem, že tanečníci, kteří o to budou mít zájem, s ním odjedou do Basileje, kde dostal nabídku jako šéf baletu. Soubor pak z poloviny tvořili švýcarští tanečníci, z poloviny Češi.

V Basileji se snažil o vyvážený repertoár. Uvedl Dona Juana na hudbu Jarmila Burghausera, obnovil Fresky a Listy důvěrné, na motivy Labutího jezera vytvořil tragikomický Brainticket, vytvořil svou verzi Šeherezády, moderní Tenebrae (h. Klaus Huber). Pavel Šmok pak v Basileji vytvořil velmi úspěšnou choreografii Opilý koráb s využitím veršů Arthura Rimbauda recitovaných herečkou na scéně, a první verzi jedné ze svých vůbec nejslavnějších choreografií: Sinfoniettu Leoše Janáčka.

Také hostoval v Brně (Glagolská mše v Janáčkově divadle), v Norimberku, Bernu, Darmstadtu a Tessinu.

V roce 1973 se Pavel Šmok vrátil do Československa, ačkoli dostal možnost další smlouvy v Basileji i několik nabídek z jiných divadel. Pragokoncert mu však nemohl prodloužit status umělce v zahraničním angažmá, stal by se emigrantem. Po návratu však nezískal perspektivní příležitosti k práci. Ke spolupráci jej pozval jen Boris Slovák ze Slovenského národného divadla, Šmok měl nastudovat Listy důvěrné a vytvořit vlastní verzi oblíbeného Stravinského baletu Pták Ohnivák. Inscenace byla opět novátorská, po úspěšné premiéře však byla stažena z repertoáru, protože byla shledána ideologicky závadnou. Pavel Šmok neměl zakázanou činnost, ale baletní šéfové se spolupráce obávali. Pracoval nárazově pro televizi, opery a operety, činohry. V roce 1975 byly v Darmstadtu inscenovány jeho Listy důvěrné a český tým s Pavlem Šmokem jako choreografem realizoval Brechtovu Žebráckou operu. V Laterně magice se podílel na inscenaci Pražský karneval (1974), později vytvořil pro Laternu magiku úspěšný balet Sněhová královna (1979).

Pavel Šmok s tanečníky

Pražský komorní balet

Po třech letech přišel opět impulz od Miloše Hercíka, nyní ředitele divadla Rokoko. Pod jeho záštitou mohl Pavel Šmok znovu realizovat plán nového nezávislého souboru. Prvním představením byl pořad Jak se dělá balet (1975). S Pavlem Šmokem se zakládajícími členy nové skupiny stali Kateřina Franková, Jan Klár, Vladimír Kloubek a Zuzana Innemanová (hostující členka Slovenského národního divadla). Rokoko bylo v té době přiřazeno pod Městská divadla pražská, Pražský komorní balet na jeho scéně uvedl tři komponované premiéry, ale ještě ne pod tímto názvem, skupina nejprve vystupovala jako Balet Městských divadel pražských. V roce 1980 se soubor osamostatnil jako Pražský komotní balet, manažera našel v Jiřím Opělovi a Středočeském krajském kulturním středisku, které fungovalo jako agentura. Soubor vystupoval pravidelně v tuzemsku i v zahraničí. Postupně jej zaštítily Český hudební fond, Pragokoncert i České umělecké studio. Po roce 1989 přešel pod Divadelní ústav a v roce 1995 Pavel Šmok a Jiří Opěla založili vlastní s. r. o.

Během té doby se zrodily mnohé Šmokovy nezapomenutelné choreografie. V prvních letech např. Pia Fraus, humorný a nadčasový Záskok, Americký kvartet na hudbu Antonína Dvořáka nebo Kreutzerova sonáta. Na hudbu Bedřicha Smetany vznikla choreografie Z mého života (1983), v témže roce folklórem inspirovaná Musica Slovaca (Ilja Zelenka), v roce 1986 Zjasněná noc na Augusta Schönberga, dále Smetanovo Trio g-moll (1991), Dvořákův Holoubek (1992), Valčíky (1990) či Stabat Mater (1995). Ohlasy odborné kritiky byly zpravidla nadšené. Teoretici vždy obdivovali Šmokovu muzikálnost, způsob, jímž se hudba prolíná těly tanečníků, jeho charakteristický rukopis, režijní propracovanost vztahů mezi tanečníky a těžko definovatelnou „českost“ jeho choreografií, do nichž vkládal ducha prostoty, pokory, srdečnosti lidu, aniž příliš hýřil citacemi folklóru.

Pavla Šmoka na konci 90. let vystřídal v uměleckém vedení na několik let Libor Vaculík, v roce 2002 se stal Šmok krátce šéfem baletu Státní opery Praha a v roce 2003 byl PKB přičleněn k ní. Pavel Šmok pak v roce 2003 odešel do důchodu a nejvíce času začal trávit na chalupě v Nekoři. V letech 1990–2005 působil jako pedagog choreografie na pražské HAMU.

V roce 1998 vznikla jedna z pozdních Šmokových stálic, choreografie Po zarostlém chodníčku na hudbu Leoše Janáčka. Ještě v roce 2001 se konala pod hlavičkou PKB na scéně Státní opery Praha premiéra baletu Golem. Pavel Šmok vytvořil několik choreografií k operám, na repertoáru SOP se objevil Záskok, Z mého života i pořad Jak se dělá balet. Tanečníci z původního PKB v roce 2007 ze souboru odešli a rozhodli se navázat na samostatnou činnost, Pavel Šmok už vzhledem ke svému věku zůstal jen jako rádce, umělecká opora mladé generace.

Pavel Šmok získal dvakrát Cenu Českého literárního fondu, Medaili za zásluhy mu udělil v roce 2002 prezident Václav Havel, v roce 2005 mu byla udělena v rámci Cen Thálie Zvláštní cena kolegia a v roce 2012 Cena ministerstva kultury za celoživotní umělecké zásluhy v rozvoji tanečního a divadelního umění v ČR a propagaci českého umění i české hudby a tanečního umění ve světě. Zemřel 4. dubna 2016 v nedožitých 89 letech.

Luboš Ogoun

Luboš Ogoun se narodil v Praze. S baletem se začal seznamovat jako student reálky pod vedením R. Brauna a H. Štěpánkové. Po roce 1945 současně se svým prvním angažmá v ND (1945–1952) studoval v Ústavu pro vzdělávání profesorů tělesné výchovy, poté choreografii na Divadelní fakultě AMU (absolvoval 1953). V letech 1951–1953 byl vedoucím taneční skupiny Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, 1953–1955 vedoucím taneční složky Armádní opery. V letech 1955–1957 působil opět v ND, a to jako pedagog baletu. V letech 1957–1961 byl šéfem baletu v Plzni, 1961–1964 ve Státním divadle Brno.

V letech 1964–1968 byl uměleckým vedoucím souboru Studio Balet Praha (později Balet Praha). V letech 1968–1970 byl opět šéfem baletu Státního divadla Brno, tamtéž choreograf do roku 1990 (s krátkou pauzou v roce 1970, kdy byl uměleckým vedoucím Laterny magiky), po listopadu 1989 byl rehabilitován (šéf baletu v Brně do 1991), po odchodu z divadla pracoval pohostinsky jako choreograf. Od 15 .12. 1989 pracoval též na půl úvazku jako choreograf v Laterně magice.

Luboš Ogoun

V mládí dělil své zájmy mezi tanec a sport (lehká atletika, gymnastika). Byl trenérem čs. družstva gymnastek, včetně E. Bosákové. Byl autorem několika set choreografií v operách, operetách, muzikálech, činohrách, televizi, filmu, Laterně magice, ledních revuích aj. Působil jako pedagog, mj. v letech 1986–1990 externí profesor choreografie na Taneční katedře Vysoké školy múzických umění Bratislava.

V roce 1991 obdržel Prémii Českého literárního fondu (ČLF) za ztvárnění baletu Škrtič a v roce 1998 cenu Nadace ČLF za celoživotní tvorbu.

V Armádní opeře Praha uvedl balet Mirandolina (1954), v prvních letech působení také balety v Národním divadle v Praze: Plameny Paříže (1956) a Prométheus (1957). V plzeňském baletu na konci padesátých let angažmá se jeho choreografický rukopis výrazně proměnil, podle slov Zory Šemberové do „neuvěřitelně zvláštních pohybových tvarů“. Uvedl Rudý mák (1958), Popelku (1959), a především Baladu o námořníkovi (1961), kterou postavil ve stylu aktuálního poetického baletu. Klasickou taneční techniku, kterou vždy považoval podle svých slov za „uhelný pohybový základ“ doplňoval a dotvářel expresivními pohyby inspirovanými gymnastikou a akrobacií.

V době plzeňského angažmá se aktivně podílel na tehdejším československém baletním dění, seminářích, festivalech a konferencích, k taneční problematice se jako reprezentant nové vlny choreografie šedesátých let vyslovoval i v tisku (jako jediný poukazoval na rozpor mezi snahou o moderní balet a ekonomickými ukazateli). V brně na počátku 60. let vytvořil některé vrcholné choreografie: Leningradská symfonie (1962), Hirošima (1963), Taras Bulba (1963), Svěcení jara (1964).

V éře Baletu Praha, který založil s Pavlem Šmokem a několik let vedl, zazářily nejvíce Podivuhodný mandarín (1964) a Hirošima (1964, Cena Serge Lifara v Paříži 1967). Po čtyřech letech se vrátil do Brna, kde působil v různých funkcích, s výjimkou roku 1970, kdy byl uměleckým vedoucím Laterny magiky, do roku 1991.

Nastudoval balet Don Juan (h. Richard Strauss, 1969), uplatňoval se i jako režisér v opeře, činohře a zpěvohře (Slzy nože Bohuslava Martinů 1969, Kníže Igor Alexandra Borodina 1973, Malý princ M. Háby 1979; z muzikálů Romance o lásce Miloše Štědroně 1974, Cyrano z předměstí Pavla Hammela a Mariána Vargy 1978), pohybově spolupracoval na Muži z kraje La Mancha (Karlín 1967), West Side Story (Karlín 1970), Zbojníci a žandáři aneb Jánošík (Brno 1972), Kytice (Semafor 1972), Ze života hmyzu (NS Bratislava 1984).

Z dalších baletů vytvořil Janáčkovo Concertino (1979), Šach králi (1980), Sen noci svatojanské (Brno 1984, Ostrava 1988, zfilmováno 1986), Paní mezi stíny (1987), Škrtiče (1990). Po odchodu z divadla v devadesátých letech dál pracoval pohostinsky jako choreograf.

Luboš Ogoun a Jaroslava Panýrková

Díla v repertoáru Baletu Praha:

Cinderella (Popelka) (s Pavlem Šmokem, 1973)
Slavische Tänze (Slovanské tance) (1972)
Variations déconcertants (1972)
Hiroshima (Hirošima) (1971)
Šťastná sedma (1968)
Pražská symfonie (1967)
Romeo a Julie (1966)
Ticho a hluk (1966)
Ze studentského života (1966)
Faunovo odpoledne (1965)
Klasická symfonie (1965)
Variace na Mahlerovo téma (1965)
Hirošima (1964)
Podivuhodný mandarín (1964)

(zdroje: Archiv Národního divadla, Český hudební slovník osob a institucí)

Balet Praha díla

Abecední pořadí děl spadající do historie souboru Balet Praha

a) (Studio) Balet Praha, 1964–1969, Československo

Variace na Mahlerovo téma

Ze studentského života

b) Ballett Basel/Theater Basel, 1970–1973, Švýcarsko, soubor pod vedením Pavla Šmoka, který s sebou přivedl do angažmá přibližně polovinu členů původního Baletu Praha

Balletwerkstatt Ballettwerkstatt II Ballettwerkstatt III Ballettwerkstatt IV Ballettwerkstatt V

Brainticket

Brainticket II

Cinderella

Das trunkene Schiff (Opilý koráb)

Der Diener zweier Herren (Sluha dvou pánů)

Don Juan

Ein wenig schwarze Collage (Poněkud černá koláž)

Hisroshima (Hirošima)

Intime Briefe (Listy důvěrné)

l’Après-midi d’un faune

Les Petits Riens (Malá noční hudba)

Negligé (Nedbalky)

Poème électronique

Scheherezade (Šeherezáda)

Sinfonietta

Slavische Tänze (Slovanské tance)

Tenebrae

Variations déconcertants

Podrobný přehled Balet Praha:

Název	Choreoraf	Hudba	Datum a místo premiéry	Název večera
Ano, máme rádi Bacha	P. Šmok	J. S. Bach	10. 2. 1969 Hud. div. v Nuslích	nemá (rozšíření choreografie Largo a fuga)
Faunovo odpoledne	L. Ogoun	C. Debussy	23. 4. 1965 Hud. div. v Nuslích	Kontrasty
Fever / Horečka	P. Šmok / L. Ogoun	K. Mareš	26. 8. 1967 Montreal	Expo 67
Fresky	P. Šmok	B. Martinů	23. 4. 1965 Hud. div. v Nuslích	Kontrasyt
Hirošima	L. Ogoun	W. Bukový	13. 11. 1964 Hud. div. v Nuslích	Variace
Jazzová suita	P. Šmok	K. Krautgartner	16. 1. 1965 Sportovní hala	Evropa se baví / Kontrasty
Klasická symfonie	L. Ogoun	S. Prokovjev	23. 4. 1965 Hud. div. v Nuslích	Kontrasty
Largo a fuga a moll	P. Šmok	J. S. Bach	3. 6. 1966 Hud. div. v Nuslích	Balet Praha 66
Listy důvěrné	P. Šmok	L. Janáček	27. 5. 1968 divadlo E. F. Buriana	nemá
Nedbalky	P. Šmok	O. Nedbal	3. 6. 1966 Hud. div. v Nuslích	Balet Praha 66
Podivuhodný mandarín	L. Ogoun	B. Bartók	13. 11. 1964 Hud. div. v Nuslích	Variace
Poněkud černá koláž	P. Šmok	koláž	27. 5. 1968 divadlo E. F. Buriana	nemá
Pražská symfonie	L. Ogoun	W. A. Mozart	4. 8. 1967 divadlo E. F. Buriana	nemá
Reflexy	P. Šmok	Z. Zouhar	13. 11. 1964 Hud. div. v Nuslích	Variace
Romeo a Julie	L. Ogoun	P. I. Čajkovskij	3. 6. 1966 Hud. div. v Nuslích	Balet Praha 66
Rossiniána	P. Šmok	G. Rossini	13. 11. 1964 Hud. div. v Nuslích	Variace
Serenáda Es dur	P. Šmok	J. Suk	2. 6. 1969 festival v Berganu	nemá
Sěť	P. Šmok	Ch. Mingus	3. 6. 1966 Hud. div. v Nuslích	Balet Praha 66
Šťastná sedma	L. Ogoun	K. Vacek	27. 5. 1968 divadlo E. F. Buriana	nemá
Ticho a hluk	L. Ogoun	L. Pešek,I. Kieslich, K. Klement	3. 6. 1966 Hud. div. v Nuslích	Balet Praha 66
Variace na Mahlerovo téma	L. Ogoun	J. Klusák	23. 4. 1965 Hud. div. v Nuslích	Kontrasty
Ze studentského života	L. Ogoun	B. Smetana	3. 6. 1966 Hud. div. v Nuslích	Balet Praha 66

Balet Praha propagace CZ

V českém jazyce nevydal Balet Praha mnoho promo materiálů. Místo programu doprovodil první představení jednoduchý skládaný leták:

Dlouho byla využívána tato brožura o šesti listech:
(pro větší náhled rozklikněte fotogalerii)

: Propagační brožura 60. léta

: Propagační brožura 60. léta

: Propagační brožura 60. léta

Propagační brožura 60. léta

: Propagační brožura 60. léta

: Propagační brožura 60. léta

Propagační brožura 60. léta

: Propagační brožura 60. léta

: Propagační brožura 60. léta

Propagační brožura 60. léta

: Propagační brožura 60. léta

: Propagační brožura 60. léta

Jednoduchý skládaný leták:

Sládaný leták z konce 60. let:

Propagace Baletu Praha v zahraničí

Z obsáhlého souboru katalogů, které byly připraveny buď v tuzemsku pro propagaci, nebo je vydala divadla, kde Balet Praha hostoval, vybíráme vizuálně zajímavé ukázky:

Z katalogů v němčině: