Cinderella

O díle

Celovečerní balet, který vytvořili společně Luboš Ogoun a Pavel Šmok v roce 1973 v Basileji.

Kritika oceňovala úpravu libreta i charakter choreografického řešení na míru souboru, který byl malý a postrádal klasické hvězdné typy baletních sólistů. Balet byl laděn civilně, jako povzbudivá a vtipná pohádka, ve které jsou důležité charaktery a postavy. Kritika velmi ocenila jednoduchou výpravu, která nechávala maximální prostor taneční akci. Cestu prince hledajícího Popelku po celém světe, ilustrovaly místo kulis filmové projekce. V poznámkách Pavla Šmoka také najdeme přání: „Kdyby tak mohl běžet po zeměkouli!! (Laterna)“. Ohlasy byly smířlivé k výkonům tanečníků, kteří delší dobu neměli praxi s klasickým celovečerním baletem, ale podle všeho se výborně zhostili rolí po výrazové, herecké stránce. Je jen těžké určit podíl spolupráce obou choreografů, podle popisu inscenace je však zřejmé, že nesla minimálně Šmokův rukopis jako režiséra.

Prince tančil Jano Šprlák-Puk v alternaci s Detlefem Hoppmannem, Popelku v prvním obsazení Chantal Fauchard, v alternaci Kaarina Hjelm, zlé sestry Gicela Balzer a Norma Batchelor. Pozornost na sebe zjevně strhával také přítel prince – šašek, kterého ztvárnil Karel Hruška. Oceňován byl také tehdy velmi mladý dirigent David Kram.

Méně sólistů – více pohádky

Pavel Šmok si toho byl vědom (že má malý soubor, pozd. ed.), když pro svůj basilejský soubor vybral Popelku. Vrátil velkou roli populární postavě Popelky – nebylo ji v řadách jeho tanečníků poznat. Šmok také zbavil roli prince habitu danseur noble. Do popředí se tak vrací pohádka, která už není uzurpovaná dvěma hlavními postavami.

Choreografie na míru

Chantal Fauchard prožila svůj popelkovský osud v okouzlujících dekoracích Jörga Zimmermanna. O dokonale padnoucí kostýmy se postarala Wilhelmine Bauerová. Šmok svou choreografii obratně přizpůsobil omezeným technickým možnostem své tanečnice, která své kroky zvládla poměrně čistě. Nepovedlo se jí však ztvárnit smutnou, poníženou Popelku, která se ve druhém dějství stane středobodem plesu.

Jano Šprlák-Puk hrál nekonvenčního, mladistvého prince – technicky zdatně a přesně. Silvia Frey se jevištně projevila jako dobrá víla nebo kmotra, jak ji chápe Šmok. Nejostřejší choreografie měly sestry a macecha: Margarethe Krause byla úžasně zlou macechou v chladně komickém podání, Gisela Balzer si užívala svého klaunského talentu a Norma Batchelor se snažila být tou slušněji vychovanou z protivných sourozenců.

Skromná inscenace – úspěch

Šmok svůj „Popelkovský“ večer dramaturgicky i hudebně dotáhl. Nemá k dispozici soubor, který by odpovídal nárokům velkého repertoárového baletu, jak se „Popelka“ obvykle uvádí. Skromně nastudovaná baletní pohádka proto působila poctivě. To je mnohem větší úspěch, než jakého by choreograf mohl dosáhnout pompézní inscenací.

(-ann): „Cinderella“: Ehrlich und ohne Pomp, Basler Volksblatt, 21.2.1973

Časová osa baletu (rukopisné poznámky Pavla Šmoka, archiv IPŠ)

Poznámky Pavla Šmoka k baletu Popelka v Basileji (archiv IPŠ)

Poznámky Pavla Šmoka k baletu Popelka v Basileji (archiv IPŠ)

Poznámky Pavla Šmoka k baletu Popelka v Basileji (archiv IPŠ)

Poznámky Pavla Šmoka k baletu Popelka v Basileji (archiv IPŠ)

Obsazení

Macecha: Margaretha Krause
Sestra I: Gisela Balzer
Sestra II: Norma Batchelor
Popelka: Chantal Fauchard / Kaarina Hjelm
Kmotra: Silvia Frey
Kyvadlo: Marie-Josephe Gazounaud

Víla jara: Kaarina Hjelm / Chantal Fauchard
Víla léta: Věra Koželuhová (Hradilová)
Víla podzimu: Christa Otto-Brun
Víla zimy: Marta Synáčková

Orient: Camilla Häusel
Španělsko: Ursula Pfäher
Rusko: Margrit Burkhart
Čína: Karin Kraus
Afrika: Silvie Jarošová

Otec: František Halmazňa
Princ: Jano Šprlák-Puk / Detlef Hoppmann
Dvorní šašek: Karel Hruška
Taneční mistr: Maciej Miedzinsky
Kavalír I: Jan Chlup
Kavalír II: Detlef Hoppmann, Jano Šprlák-Puk
Švec I: Daniel Fauchard
Švec II: Fredy Fluri
Švec III: Miroslav Vilímek
Vlásenkář: Petr Koželuh
Krejčí: Pavel Mikuláštík
Kloboučník: Jan Chlup

Ohlasy

(…) Je to příklad toho, jak lze s minimem prostředků nabídnout v každém ohledu přesvědčivého divadla.

Počínaje výpravou Jörga Zimmermanna (scénografie) a Wilhelmine Bauer (kostýmy): V porovnání s tím, co je jinde obvyklé například u pohádkových baletů – a co měl Orlikowsky k dispozici pro svou „Popelku“ v Basileji před devíti lety – se drží skromného měřítka. Nápadité scénografické návrhy Jörga Zimmermanna však vytvářejí atmosféru, jsou samy o sobě funkční a krásné zároveň, poskytují tanečníkům dostatek prostoru a působí vzdušně, nikoliv přetíženě.

Skromný je i počet tanečníků, což byl pravděpodobně jeden z důvodů pro zefektivnění, zkrácení a vypuštění některých pasáží a rolí. Víly nemají družinu, neobjevují se ani pomeranče (bohužel!), trpaslíci apod. Očista však ději jako celku jen prospívá. Příběhem se jasně táhne „červená nit“. Pantomimy jsou krátké, výstižné – a především vtipné.

Na jedné straně je to zásluha obou choreografů představení, Luboše Ogouna a Pavla Šmoka, kteří se společně ujali realizace a věděli, jak příběh přenést na jeviště tak, aby ho diváci snadno sledovali. Je to ale také zásluha šťastného hereckého obsazení: Margarethe Krau jako macecha a Gisela Balzer a Norma Batchelor jako dětsky dětinské sestry podávají brilantní komediální výkony. I ostatní pantomimicky zaměřené role jsou dobře obsazené.

(…) V tomto „popelkovském“ představení se snoubí nároky s realizací. To platí i pro protagonisty, Chantal Fauchard jako Popelku a Jano Šprláka-Puka jako Prince. Ani jeden z nich nemá charisma nebo taneční kalibr pohádkových baletních hrdinů. Jejich jednoduchost, technická zdatnost a v případě Chantal Fauchard i překvapivý smysl pro kvalitu jsou však přesto přesvědčivé.

Bylo to dobré představení? To záleží na vašich očekáváních. Kdo hledá klasický baletní lesk, jakým „Popelka“ může být, bude z divadla odcházet zklamán. Na druhou stranu ti, kteří chtějí, aby jim dvě hodiny někdo vyprávěl pohádkový příběh, si přijdou na své. Představení, které je chytré, vtipné, stylové a pohybuje se ve svižném tempu.

Meier, Margrit: Märchen mit viel Pfiff und Witz / Pohádka plná vtipu a humoru, National-Zeitung Basel, 21. 2. 1973

V prvním dějství byla vynikající scéna Pavla Šmoka v oblékání a taneční lekce. Charakterové role, často hraničící s nesnesitelnou zženštilostí, byly pojaty zručně. Navíc variace víl – Šmok se zde obešel bez baletního sboru – mohly docela dobře propadnout: krásně zatančené, zajímavě choreograficky zpracované variace nikdy nebyly specialitou tohoto souboru. (…)

Cesta prince, který spěchá s Popelčiným střevíčkem po světě a hledá svou plesovou partnerku elfího vzezření, byla choreograficky zvládnutá plynule a nápaditě. Karel Hruška, princův věrný šašek, zde nabízí něco jedinečného – na úspěchu své šaškovské postavy se zřejmě nepodílí jen jako interpret. Jak zkouší střevíce princezen ze všech světadílů, jak se znechucen útrapami cestování nechá vláčet princem a jak nakonec přivede ke svému pánovi tu, na jejíž nohu střevíc padne – to dokáže jen Hruška.

Sutter, Esther: Getanztes Märchen vom Aschenbrödel, Basler Nachrichten, 21. 2. 1973

Od Šmoka, který chtěl být během svého působení v Basileji vždy vnímán jako důsledný zastánce dobového baletního umění, se samozřejmě neočekávalo, že bude bezvýhradně vzdávat hold tanečním konvencím minulosti – jeho inscenace Popelky, kterou vytvořil společně s Lubošem Ogounem, se v rámci možností zdržela jakéhokoli klasického zabarvení. Zůstala na půdě přitažlivé přirozenosti, vyhnula se až příliš vyšperkovanému typu poetiky a byla nejpřesvědčivější tam, kde bylo třeba silných a jasných charakterů.

Regitz, Hartmut: Durch die fernen Länder, Badische Zeitung, 26. 2. 1973

Jednu věc lze této inscenaci rozhodně přičíst k dobru: předem byla pečlivě promyšlena a zvážena. Moudře – a do jisté míry nevyhnutelně – byly zohledněny možnosti baletního souboru, který už příliš dlouho žízní po aktivitě. Některé části původní Prokofjevovy kompozice byly vypuštěny, dotaženy a zkráceny, byly vypuštěny nejrůznější variace (např. doprovod víl) a na druhé straně bylo dosaženo jasnějšího přehledu o vlastním pohádkovém dění. Jen místy tak vzniká dojem, že jednotliví sólisté (a baletní soubor) byli ve svých ne právě snadných rolích po tak dlouhém nedostatku praxe v tomto typu tance poněkud přetíženi.

(st.): „Cinderella“-Aschenbrödel-Ballett im Basler Stadttheater, Basellandschaftliche Zeitung, 27. 2. 1973

Čistě kouzelné a pohádkové scény bych neoznačil za příklady dechberoucího baletního umění: ani tanec čtyř víl ročních období (vystupují zde bez sboru), které oblékají Popelku, ani putování prince a jeho šaška světem při hledání dívky, které patří nalezený střevíček. Důraz je zde kladen na „realistické“ scény. A ty jsou přesné, aniž by postrádaly humor a nápaditost: Popelka doma se dvěma sebestřednými sestrami, dále je tu dobrodružná macecha, setkání Popelky a prince na plese, vtipný šašek. Navzdory vílám nic z toho nenaznačuje nemožné štěstí, ale spíše dosažitelné.

V Basileji zřejmě nešlo o to, aby se od počátku kopírovaly velké inscenace. Spíše zvažovali, jak by mohli spravedlivě vystihnout průběh a smysl příběhu – o čemž svědčí i výběr kroků. Zmínku si zaslouží i scénografie Jörga Zimmermanna a Wilhelminy Bauer, která skvěle podporuje tuto koncepci.

Geissler, John: „Wirkliches“ Märchen, Die Woche, 7. 3. 1973