nar. 08.02.1936

Petr Koželuh

Tanečník souboru Balet Praha

Biografie

Tanečník Petr Zdeněk Koželuh se narodil v Praze. Původně byl členem operního sboru, jako tanečník působí od 1956. Byl žákem Věry Untermüllerové a na jeho další rozvoj měl vliv především Luboš Ogoun a později v Baletu Praha setkání s Borisem Bregvadzem. Jako tanečník působil v baletním souboru v Českých Budějovicích (1954–59), sólista v Liberci (1959–61), další dvě sezony v Plzni (1961–63) a nakonec v Brně v sezoně 1963/64. odtud přišel s Lubošem Ogounem do Baletu Praha, se kterým zůstal po celou dobu existence souboru a v roce 1970 odešel s Pavlem Šmokem do Basileje (1970–73). Po návratu působil v ostravském baletu (1973–81).

Je známý především jako jeden z nejvýraznějších tanečníků Baletu Praha, později se uplatnil jako hostující choreograf v řadě divadel, po revoluci dvě sezony jako šéf baletu v Ostravě (1990–92), a také byl baletním mistrem Pražského komorního baletu (1992–98).

Byl profesionálně všestranně vyspělým tanečníkem s přesnou a čistou pohybovou linií a mimořádnou výrazovou intenzitou, kterou uplatnil v klasickém i v moderním repertoáru. Z rolí mimo Balet Praha to byl např. Václav v Bachčisarajské fontáně (České Budějovice 1958), Petruccio ve Zkrocení zlé ženy O. Flosmana (Liberec 1961), Princ v Šípkové Růžence (Plzeň 1963). V Baletu Praha zazářil v Podivuhodném mandarínovi (1964), jako Letec v Hirošimě (1965) nebo muž ve Šmokových Listech důvěrných (1968), v Basileji jako Šahriár v Šeherezádě nebo muž v Opilém korábu, později tančil např. Prince a Rudovouse v Labutím jezeře (Ostrava 1977), Quasimoda v Notre Dame de Paris (Ostrava 1981), v titulní roli Loutkáře (Magdeburg 1980). Vedle řady choreografií pro hudební i činoherní divadlo (např. Prodaná nevěsta ve finské Mikkelin Ooppera, 1987) inscenoval Petrušku (Ostrava 1990), Odyssea (Ostrava 1992), Škatule, škatule… (PKB 1993) a Proměny času (PKB 1994). Získal Prémii ČLF 1991 za vedení ostravského baletu.

Zdroj: Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima, ed. J. Holeňová, Praha: Divadelní ústav 2001, s. 153

Profilový článek v Tanečních listech 1969

Být osobnost

Když vystupoval s Baletem Praha loni v létě na olympiádě v Mexiku, měl Petr Koželuh příležitost uvidět soubor Marty Grahamové. Byl to jeho dosud nejsilnější zážitek z baletu. “Tvoří dohromady vzácně jednolitou skupinu, ale přitom je každý z nich skutečná osobnost,” vyprávěl mi. A právě toto je možné říci i o něm.

Desítky mladých tanečníků a tanečnic prošly povinnou drezúrou v baletních školách i na tanečních konzervatořích a dovedou dnes s větší či menší ctižádostí a snahou plnit úkoly, jimiž jsou v baletních souborech pověřovány. Občas některý z nich zazáří technickou bravurou, temperamentem, grácií. Ale osobností, skutečných, svérázných, je v baletním světě jako šafránu.

Nic z toho, co tu bylo řečeno o obvyklé kariéře tanečních umělců u nás, se nehodí na Petra Koželuha. Nechodil jako dítě do baletní školy, ani ho nepřijali na konzervatoři (protože byl už “přestárlý”). Své první baletní představení spatřil teprve jako dvacetiletý. Do té doby netančil: zpíval. Už na gymnáziu, s partou spolužáků. Jednou si přečetl oznámení, že v Českých Budějovicích hledají zpěvák do sboru. Udělal zkoušku a byl přijat. Ve sboru zpíval jen asi rok. Víte, jak to chodívá u menších divadel: v opeře potřebují tanečníky, a když nejsou tančí sboristé. Kdo se osvědčí jako tanečník v opeře, může tančit i v baletu.

Pro budoucí kariéru Petra Koželuha měl velký význam příchod choreografky Věry Untermüllerové do Budějovic. Vystihla jeho schopnosti a zasvětila ho do baletu. Po “tvrdé” vojně, kterou prodělala v Budějovicích, zaskakuje ve volných chvílích divadle, následoval svou “objevitelku” do Liberce a pak do Plzně. To už byl tanečníkem naplno a ledajakým, když mohl tančit Václava v Bachčisarajské fontáně, Kazakova v Gajané, Petruchia ve Flosmanově Zkrocení zlé ženy, Danilu v Kamenném kvítku, Jana ve Větru ve vlasech, a koneckonců i klasické prince, ačkoliv mu klasické role, upřímně řečeno, neseděly. Ogounova éra v Plzni ukázala divákům i jemu samotnému jeho pravé nadání: nadání pro moderní taneční projev. Šel za Ogounem do Brna a po roce s ním do Baletu Praha, jehož pětiletá historie je historií jeho formování ve svébytnou taneční osobnost. Bártókův Podivuhodný mandarín! Petr Koželuh byl jíž už více něž stokrát, tím podivným, zcela nemandarínovsky bosým a do půl těla nahým člověkem v ošoupaných džínsech, jak si jej vysnil Ogoun a jak pokaždé znovu přitahuje diváka tajemnou hloubkou prožitku, podvědomým ztělesněním mohutných sil přírody. Tady už je Koželuh plně pánem svého krásně vypracovaného těla, svých nebaletně výmluvných chodidel, která se cítí tak dobře bez omezujících “piškot”. Nic kolem něho neexistuje. Žádné “filmování” na diváka. Tanečník srůstá se svou rolí, čelí útokům protivníků, padá, procitá, vydává se ze své touhy po ženě a šťasten umírá.

Podivnou, záhadnou postavu vytváří Koželuh i ve Freskách B. Martinův P Šmoka. Tentokrát to je plíživý zloduch, na pohled měkký, ale brzy odhalující svou zákeřnost. Poslední pozoruhodnou prací Petra Koželuha je mužská rola v duetu, které vybásnil Pavel Šmok na hudbu Janáčkových Listů důvěrných, snad nejlepší věci, jaká byla v Baletu Praha vytvořena. V postavě dítěte, milence, tvůrce a člověka, neodvolatelně spějícího do náruči smrti – jak se postupně v této skladbě vynořují – se mohl tanečník znovu na plno vyžít., vypovědět pohybem na nejkrásnější hudbu, jakou zná, kolik něhy, vroucnosti, touhy a muk v sobě má. Se svou partnerkou Marcelou Martínkovou, s niž tančil už v Mandarínovi, tvoří Kuželuh harmonický, podivuhodně se doplňující pár přemýšlivých, citově bohatých a věci naprosto oddaných tanečníků, jakých není v naše baletu nadbytek.

Jakkoli se zdá předurčen pro úlohy dramaticky vypjaté, ba tragické, tančí Petr Koželuh stejně rád v komediích a je dokonale prkenným lokajem v Rossiniáně. Dokonce nyní uvažuje o spolupráci na Šmokově nové komickém baletu. Léta se vrší a tanečník, che-li zůstat u svého povolání, musí ponenáhlu přenést svou tvůrčí činnost do oblasti choreografie. Zatím je to jen snění, ale jeho fantazie se už potuluje kolem postavy Don Juana, kterou by rád baletně vyjádřil i ztělesnil.

Věra Petříková

Petříková, V.: Být osobnost, Taneční listy, roč. 7, č. 7/1969, s. 11.

Fotografie

Listy důvěrné (Petr Koželuh a Marcela Martiníková), foto Karel Čejka/archiv IDU

Ze studentského života (Miroslav Vilímek, Karel Hruška, Petr Koželuh), sken z katalogu

Sněť (Marcela Martiníková a Petr Koželuh), foto archiv IDU, Miroslav Mirvald

Fresky (Petr Koželuh, Jaromír Linhart), foto Lidové družstvo fotografů v Praze

: Ze studentského života (Jaromír Linhart, Věra Koželuhová (Hradilová))

: Ze studentského života (Věra Koželuhová (Hradilová) a Jaromír Linhart; Ivana Pavlová a Ivan Krob; Marta Cvejnová a Vladimír Klos; Zdena Mašitová, Blanka Modrá, Helena Pejšková), foto ČSTK (Miroslav Mirvald?)