Intime Briefe (Listy důvěrné)

O díle

Součást komponovaného večera, který zahrnoval choreografie Hiroshima/Hirošima, Intime Briefe/Listy důvěrné a Negligé/Nedbalky.

Basilejské nastudování choreografie Pavla Šmoka, která vznikla v roce 1968 pro Balet Praha.

Slovo choreografa z programu v Basileji:

Po různých „velkých“ baletech mě zajímalo zapomenout na velký ansámbl, abych se mohl zcela koncentrovat na nitro člověka – také z hlediska hudebního jsem se obrátil ke komorní hudbě – a rozhodl jsem se, z lásky k této hudbě, pro Janáčkův 2. smyčcový kvartet „Listy důvěrné“. Ví se, že tehdy 70letý skladatel napsal tento kvartet pod vlivem své lásky k mladé Kamille Stösslové. Bylo by ale chybou vidět v tomto díle pouze tento osobní aspekt.

Snažili jsme se ve čtyřech větách zachytit celý život člověka i umělce. Je to stále vztah k „ženskému“ tvaru: v první větě k matce, ve druhé k milé, k hudbě (nebo obecně k umění) ve třetí větě a – tady se ukazuje odlišnost řečí a kultur – ve čtvrté větě je to smrt. Ve slovanských (částečně také v románských) kulturách je Smrt ženského rodu a bývá také personifikovaná ženskými postavami. Tyto proměny ženy představují proměny vnitřního života člověka, u čehož jsem nemyslil jen na Janáčka, ale na nás. Když se pak na konci Smrt (ona) vrací zpět do polohy rodící ženy, měla by v tom být vyjádřena naděje v život.

Tvůrci a obsazení v Basileji:

Hudba: Leoš Janáček
Hraje: Smetanovo kvarteto Praha
Choreografie, režie, libreto: Pavel Šmok
Výprava: Miroslav Walter

Tančí:
Marcela Martiníková / Marie-Josephe Gazounaud

Petr Koželuh / Ivan Krob

Další:
Anna du Boisson, Kateřina Slavická (Elšlégrová), Marie-Josephe Gazounaud, Silvie Jarošová

Ohlasy

Druhý balet, „Listy důvěrné“ na stejnojmenný smyčcový kvartet Leoše Janáčka, je vrcholem tanečního programu. Marcela Martiníková a Petr Koželuh tančí po celou dobu čtyřvětého smyčcového kvartetu sami: jediné pas de deux, přerušované pouze konci jednotlivých částí. Choreografii měl na starosti Pavel Šmok; skládá se z nekonkrétních pohybových sekvencí, z kroků klasických, od klasiky odvozených, folklorních, volných i gymnastických. Velmi hravé, efemérní pojetí žije zcela z osobností obou tanečníků: a jsou to mimořádně silné osobnosti. Petr Koželuh, který mimochodem zkoušel i balet Hirošima, disponuje velkým napětím v pohybech, smyslem pro míru a akcenty, takže je čistá radost ho sledovat. Marcela Martiníková v sobě spojuje jedinečnou schopnost vyjádřit se s taneční citlivostí; její pohyby jsou jasné, muzikální a nikdy nezůstávají periferní, ale zahrnují celé tělo v koordinaci. Některé kroky v tomto díle by u méně výjimečného interpretova mohly připadat rušivé nebo banální, ale Martiníkové se daří dát každému kroku vlastní význam, jako by to byla samozřejmost. Takto vědomě kreativní umělci jsou vzácní: Šmokův basilejský balet na ně může být hrdý.

(Meier, Margrit: Baletní premiéra v Basler Komödie: Především hravá, National-Zeitung Basel, č. 194, 30. dubna 1971)

„Listy důvěrné“

I v rámci děl došlo k nárůstu intenzity. „Sinfonietta“ Leoše Janáčka, uvedená v rámci druhého baletního večera této sezony, nebyla – ačkoli se také jedná o „krátký balet“ – zdaleka tak plná vrcholů, vyvrcholení a jemností jako „Listy důvěrné“. Také hudba se zdála být jasnější a zřetelnější – nejen ve své struktuře, ale i jako interpretační základ. Leoš Janáček napsal „Listy důvěrné“ pro svou milenku Kamilu Stösslovou. Té také 1. února 1928 napsal: „Teď jsem začal psát něco krásného. Bude to obsahovat naše životy.“ A 18. února jí napsal: „Dnes se mi podařilo napsat dílo, při kterém se chvěje země. To bude to nejlepší… Mohu zde použít své nejkrásnější melodie.“

Pokud chcete tuto hudbu použít pro balet, potřebujete samozřejmě choreografa, který dokáže realizovat vše, co Janáček cítil, a dva interprety, kteří mají potřebné charisma, aby dokázali následovat tak velice náročnou hudbu nejen tanečně, ale i akrobaticky. Pavel Šmok inscenoval „Listy důvěrné“ s Marcelou Martiníkovou a Petrem Koželuhem již v Praze – tato choreografie, stejně jako režie a libreto Pavla Šmoka, patří k tomu nejlepšímu, co jsme v baletním divadle dosud viděli. Dílo je rozděleno do čtyř částí: Matka, Láska, Hudba a Smrt. A i kdybyste si to v programu nepřečetli, nemohli byste cítit nic jiného. Možná také proto, že Marcela Martiníková zná dobře mateřský cit; nedávno přivedla na svět své druhé dítě. Také Petr Koželuh projevuje neuvěřitelné charisma a dokonale ovládá své tělo. Oba mají také vysokou úroveň muzikálnosti.

(sm: Basilej má opět skvělý balet, AZ – Abendzeitung, 30. dubna 1971)

(…) Šmok převedl tento aspekt hluboké lásky do tanečního zobecnění vztahu ke „znovuzrozenému“. Čtyři části jsou přejmenovány na „Matka“, „Láska“, „Hudba“ a „Smrt“ (ta je slovanského původu – smertj – ženského rodu, což znamená „ta“ smrt /v němčině je smrt rodu mužského, pozn. red./) Ženskou roli tančila Marcela Martiníková. Petr Koželuh, který v Praze také tančil se sólistkou postavu pilota v „Hirošimě“, i v „Listech důvěrných“ dokázal, že je velkou hvězdou našeho baletu. Jeho partnerka mu byla pohybově i výrazově rovnocennou. Díky tomu bylo možné nadšeně si užít náročné pas-de-deux, které vyžadovalo uměleckou a fyzickou dokonalost.

(be): Úspěšný baletní večer, Vorwärts, 13. 5. 1971, s. 7.

Balet „Listy důvěrné“ je tanečním vrcholem programu. Ve svém hravém pojetí žije toto dílo zcela z osobností obou interpretů, kteří celé čtyřdílné dílo tančí sami: Marcela Martiníková a Petr Koželuh. A protože oba jsou vynikajícími tanečníky, dopadá to skvěle – zatímco různorodá choreografie, v níž se mísí prvky pantomimy, folkloru, volného a vzácně i klasického tance, by byla pro méně výjimečné tanečníky nevýhodou. Zvlášť zapamatovatelné je jméno Marcely Martiníkové: spojuje v sobě jedinečnou expresivitu a všestrannost s tanečním uvědoměním, které se málokdy sejdou. Obecně se v průběhu této sezony ukázalo, že basilejský baletní soubor byl málokdy tak bohatě vybaven tanečníky se silnými osobnostmi, jako je tomu v současnosti.

mgm: Aktivní balet v Basileji, Neue Zürcher Zeitung, 8. května 1971, s. 37.

Jak dokazuje tato choreografie, kterou lze označit ve všech čtyřech částech jako velké pas de deux (Marcela Martiníková, Petr Koželuh), měl choreograf k dispozici vášnivý a přitom zdrženlivý, stejně tak expresivní, subjektivní i formálně zkrocený, objektivní jazyk pohybu a gesta, který dílo a záměr vyžadovaly. Drobné předehry před každou částí, v nichž bylo možné spatřit fragmenty vnějších příprav na tanec lze chápat i jako symbol vnitřního pohybu, nasazení obou interpretů, kdy jako b bylo slyšet tlukot srdce, nebylo jich však ani třeba k rozpoznání místa této originální, podmanivé, ba skutečně dojemné choreografie: člověka samotného. Skutečnost, že se Pavel Šmok nenechal zlákat k tomu, aby z folklorních vazeb Janáčkova kvarteta vyvodil pro svou choreografii folklorní prvky, ukázala, jak hluboce pochopil podstatu Janáčkovy hudby, zejména tohoto díla. To, že svou choreografii zasadil do vnějšího rámce baletního sálu a baletního tréninku, že jí tak dal cosi náhodného a přirozeného a do jisté míry využil této uměřenosti, aby se vyhnul příliš subjektivnímu působení, lze považovat za ukazatel toho, do jaké míry se ztotožnil se svým pojetím pohybu a jeho hluboce lidským obsahem! Toto naprosté ztotožnění s dílem bylo nejdojemnějším aspektem této choreografie – ještě před tanečním uměním obou interpretů, ještě před jemnou rafinovaností a jistou originalitou práce s kamerou.

-dj-: Janáčkovy „Listy důvěrné“ – zatančené (německo-švýcarské televizní vysílání 7. 2.), Neue Zürcher Zeitung, 9. 2. 1971

Foto

Fotografie ze zkoušek otištěné v programu

Marcela Martiníková a Petr Koželuh zkouší Listy důvěrné v Basileji (foto z programu, archiv IPŠ)

Marcela Martiníková a Petr Koželuh zkouší Listy důvěrné v Basileji (foto z programu, archiv IPŠ)

Marcela Martiníková a Petr Koželuh zkouší Listy důvěrné v Basileji (foto z programu, archiv IPŠ)