Sněť

Anotace

Sněť – LSD – obraz ztráty komunikace mezi lidmi. Lidé klesající na dno, nemají už síly dostat se ven ze začarovaného kruhu. Dívka, která se pokouší uniknout, je psychicky svým okolím uvláčena a nakonec rezignuje. Prostředí, připomínající jakýsi podzemní brloh, je jen symbolem, právě tak jako žebřík, který představuje jedinou únikovou cestu.
(originální text)

Obsazení

Sóla: Marcela Martiníková / Rozina Kamburová, Helena Pejšková
Ladislav Tajovský, Jiří Halamka, Miroslav Vilímek, Petr Koželuh / Ivan Krob, Rudolf Brom a celý soubor

Sněť – programový leták

Fotografie

Sněť (Marcela Martiníková a Petr Koželuh), foto archiv IDU, Miroslav Mirvald

Sněť (Marcela Martiníková a Helena Richterová (vpravo)), sken z katalogu

Sněť (Marcela Martiníková a Jiří Halamka), promo foto archiv IDU

Sněť (Marcela Martiníková), foto archiv IDU, Jaroslav Kokštain

Sněť (Petr Koželuh, Jiří Halamka a Marcela Martiníková), foto ČSTK

Sněť (Marcela Martiníková), sken z katalogu

Sněť (Marcela Martiníková a Petr Koželuh), foto archiv IDU

Sněť, foto Michal Tůma

Sněť (Petr Koželuh, vlevo zřejmě Helena Richterová), foto Michal Tůma

Sněť (Petr Koželuh, Jiří Halamka, Marcela Martiníková), sken tiskoviny

Sněť, sken tiskoviny

FOTO:

Sněť (Marcela Martiníková a Jiří Halamka), promo foto archiv IDU
Sněť (Marcela Martiníková), foto archiv IDU, Jaroslav Kokštain
Sněť (Petr Koželuh, Jiří Halamka a Marcela Martiníková), foto ČSTK
Sněť (Marcela Martiníková), sken z katalogu
Sněť (Marcela Martiníková a Petr Koželuh), foto archiv IDU
Sněť, foto Michal Tůma
Sněť (Petr Koželuh, vlevo zřejmě Helena Richterová), foto Michal Tůma
Sněť (Petr Koželuh, Jiří Halamka, Marcela Martiníková), sken tiskoviny
Sněť, sken tiskoviny

Ohlasy

Kritička Paseková ve Sněti viděla „balet své doby“, který „vyrůstá z její problematiky, z jejích protikladů, zrcadlí její komplikovanost a současně proti ní revoltuje. Je to filosoficky laděná meditace na téma: determinovanost člověka prostředím, společností, dobou. Sněť je pojmenování pro celý ten konglomerát sil, které dívkou zmítají v hemžícím se klubku,“ komentovala.[1] V postavě Marcely Martiníkové viděla dívku, která touží po naplněném vztahu. Z posledních sil se ostatními prodírá k žebříku jako k jediné cestě pryč, ale nemá již dostatek sil a těsně před vrcholem se zřítí dolů. „Je to tečka za bravurním výkonem Marcely Martiníkové, který dominuje celému představení. Nemusíte souhlasit se Šmokovým názorem či s mírou odvážné upřímnosti, hraničící místy až s naturalismem, ale nemůžete upřít Sněti její strhující sílu.“ Vyslovila se též v tom smyslu, že je v pořádku ukázat na jevišti i vztah mezi dvěma muži či dvěma ženami, ačkoli by to ještě mohlo některého diváka v této době pobouřit.

„Umělecká osobnost Marcely Martiníkové i její bravurní technika dodává strhující přesvědčivosti celému boji o svobodu, o realizování vlastní představy o životě – až po ten vrcholný akrobatický pád z výše nekonečného žebříku,“ psala zase v jiném komentáři.[2]

O premiéře Baletu Praha psal rovněž rakouský kritik Gerhard Brunner, pozdější šéf baletu vídeňské Staatsoper. V článku Sněť jako krutý obraz sexu [3] chválil hlavně tuto Šmokovu choreografii, ale i celkovou stoupající úroveň souboru: „Dílo je novým důkazem fascinace formou a tvůrčí smělosti, kterou se mladá československá avantgarda vyznačuje – lhostejno zda na jevišti, ve filmu nebo na hudební scéně.“ Šmokovu Sněť přirovnal v její nemilosrdné tvrdosti a otevřenosti ke společenskokritické divadelní hře Edwarda Bondyho Spaseni (1965).

(…) „Scéna sugerující temnou i nabubřelou sklepní party, osamocený žebřík, polní lůžko, závěs, popředí přesycené polonahými těly. Z reproduktoru prýští Mingusova jazzová hudba. Postavy se lascivně, omámeně a lenivě objímají… Hlavní protagonistka slézá po žebříku. Její příchod vnáší do společnosti život.“ (…) „Protože Šmok nevidí nebezpečí v puritánství a přepjaté stydlivosti, ale v lhostejnosti, znuděnosti, otupělosti. Je to vize tvrdší tendence v tanci směřující ke společenské kritice, ovšem bez zdviženého ukazováčku.“

[1] Paseková, D.: Balet Praha do třetice, Taneční listy, roč. 4, č. 8/1966, s. 6.

[2] Paseková, D.: Nejzajímavější balet sezóny, Večerní Praha, 19. 7. 1966.

[3] Brunner, G.: „Der Brand“ als schonungsloses Sex-Bild, 24. 6. 1966. V této době byl Brunner dopisovatelem několika deníků, naše fotokopie ovšem titul konkrétního listu postrádá.