Tenebrae

O díle

Součást komponované premiéry Sinfonietta/Tenebrae/Don Juan.

Podtitul: Pokus o scénickou interpretaci

Tenebrae je název pro noční a ranní klášterní modlitby v období od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty, jako programní skladba se ale Tenebrae inspirovalo motivem zatmění Slunce. Choreografie neměla nikterak náboženský obsah, Pavel Šmok chtěl zobrazit vymanění se ze tmy v metaforickém i doslovném smyslu: příchod světla, spojení člověka s vesmírem a také boj temnoty a světla v člověku a mezi lidmi. O hudbě Pavel Šmok napsal do programu: „Když jsem poprvé slyšel Tenebrae, překvapila mne dramatičnost této skladby. Po rozhovoru se skladatelem se pomalu vynořila myšlenka na její jevištní zpracování; toto nastudování rozhodně není popisem Huberovy hudby, ale výsledek inspirace. Nejde v ní o konkrétní příběh. Na scéně bude pouze nastíněn modelový příklad jisté hraniční situace: v ohraničeném prostoru se nacházejí čtyři bytosti. Mohly by se navzájem zničit, protože tlak neznámé síly v nich vzbuzuje hněv a paniku. Tato síla je neporušitelná a neovlivnitelná, jako například zatmění slunce.“

Klaus Huber také při skládání uvažoval o obecných pojmech, a nikoli o liturgii: „Když jsem napsal Tenebrae, byl jsem pod silným vnitřním tlakem: moje představy se točily kolem symbolu ´zatmění slunce´, ´zatmění života´: ne ve smyslu, že bych je hudebními prostředky popisoval, ale spíše ve smyslu vzývání prastarého symbolu lidstva, který svou silou může vniknout až do nejniternější hloubky lidské existence. Je možné, ba pravděpodobné, že nástroje v orchestru jsou pod stejným tlakem, jaký jsem já snášel při psaní Tenebrae. Tisíce let stará východní učení neoddělují ze zásady člověka od přírody, vesmíru. Obojí je uchováváno v jednotě. Ale náš západní pohled na svět je už hodně dlouho výrazně orientovaný na člověka. Všechno, co se nám zdá racionálně nevysvětlitelné, pociťujeme automaticky jako nebezpečné. A je to i v hudbě. Existuje jedna neuvěřitelná vize básníka Jeana Paula: Sen o všem. Posel provází básníka nekonečnými prostorami vesmíru. Člověk zažívá tuto duchovní cestu – která ostatně připomíná pozdější poznatky astronomie – se strachem a děsem, ale také s nadějí. Právě tato vize, o které jsme mnoho přemýšlel, ovlivnila moji kompozici Tenebrae.“

Skladba je určena pro velký orchestr, proto byli hudebníci usazeni jak v orchestřišti, tak i na proscéniu a v prvních řadách parteru. Scénografem byl Hans Georg Schäfer, s Pavlem Šmokem vytvořili tísnivě působící scénu, vypodobnili válcovitou „klec“ z lan, síť s velkými oky, v níž se nacházeli uvězněni čtyři tanečníci (karel hruška, jan Klár, Vladimír Kloubek a Miroslav Vilímek) oblečení do půl těla v černých kožených kalhotách. Choreografie byla postavená na zápase mezi tanečníky i na jejich snaze uniknout z omezeného prostoru. V závěru vstoupil na scénu sólista (Hans Knütter), který patrně představoval vedení či duchovní osvícení, které mělo ostatním pomoci najít cestu. Mužům se to však nepodaří a klesají v beznaději.

Obsazení a fotografie

Tančí:

Hans Knütter, Karel Hruška, Jan Klár, Vladimír Kloubek, Miroslav Vilímek

Tenebrae (foto Peter Stöckli, archiv IPŠ)

Tenebrae (foto Peter Stöckli, archiv IPŠ)

Tenebrae (foto Peter Stöckli, archiv IPŠ)

Tenebrae (foto Peter Stöckli, archiv IPŠ)

Tenebrae (foto Peter Stöckli, archiv IPŠ)

Tenebrae (foto Detlef Hoppmann, archiv IPŠ)

Recenze

„Skladba vychází z představy zatmění Slunce a s ním spojeného zatmění lidského života. Výkyvy nálad, které Klaus Huber zachytil svou hudbou, nelze realizovat scénicky; je třeba je převést, zpodobit jako reakci bytosti na přemíru událostí. Choreograf vytvořil čtyři tvory, mentálně i prostorově zahnané do úzkých, do situace krajní nouze. Intenzivní hudební napětí Šmoka přimělo, aby nechal jejich emoce rozehrát v nucených postupných změnách mezi agresivitou (jakožto pudem sebezáchovy) a zoufalou snahou o soudržnost. Dokonce jde tak daleko, že choreografii často staví do kontrapunktu s hudbou, čímž dosahuje maximální míry fascinace, zejména pro nepřipraveného diváka.“

(Sutter, E.: Balletpremiere im Stadttheater – Pavel Šmoks überzeugende Bestätigung, Basler Nachrichten, Nr. 13, 11. 1. 1971, s. 7.)

„Následuje ‚Tenebrae‘ (Zatmění slunce) na hudbu Klause Hubera, velmi náročná skladba poprvé provedená v roce 1968, obtížně obsaditelná, ale fascinující. Ve skutečnosti není určena k převedení do tance. Přesto se tato transpozice podařila přesvědčivě v rámci velmi širokého tématu: čtyři muži v krotitelské síti, zničení a ničící sami sebe, snažící se vymanit a pak se ještě znovu stlačit do klubka, to vše pod dojmem neznámé síly.“

(Strech-Widmer, M.: Basel: Neues Programm mit Format und Charme, Tagesanzeiger, 19. 1. 1971)