Poněkud černá koláž

Anotace

Balet trochu absurdní se nedá vysvětlit jednou větou. Nemůžeme vyložit obsah, hovořit o tématu, snad jen o spodním tónu. Popudem k němu byly úvahy o panovačnosti, sadismu a diktátorství. Jsou lidé, jimž je špatnost vepsána ve tváři. Jsou však lidé, jejichž zloba se skrývá za veselostí, legracemi a vtipkováním. Někdy se nedostatkem vhodné příležitosti, neprojeví po celý život. Stačí však jen nepatrná náznak nadvlády, či moci, a skryté vlastnosti vybuchují silou, jež překvapuje. Jeden z takových lidí je zde postaven do řady značně rozdílných navzájem nepříliš souvisejících, nebo absurdních situací. Forma koláže, která je zatím ve scénickém baletu neužitá a neznámá, nám dala možnost opakovat a ozřejmovat tyto situace v nejrůznějších souvislostech. Jestliže se nám povedlo, alespoň trochu, podpořit ve Vás onu zdravou skepsi, která vždy vede k přemýšlení, je dobře, neboť žoviálnost a veselost nejsou ještě zárukou kvality charakteru.
(originální text)

Hudba – montáž s použitím různých nahrávek.

Obsazení

Jeden: Jaromír Linhart / Karel Hruška / Juraj Goga
Chlapec: Jiří Halamka / Ullrich Haupt
Dívka: Rozina Kamburová / Jana Chábová (Klocová) / Věra Koželuhová (Hradilová)
Červená Karkulka: Marcela Černačová (Tomaierová, roz. Brucknerová) / Blanka Modrá
A ti druzí:
Věra Koželuhová (Hradilová), Ivana Ječmínková, Magda Pavelková, Helena Richterová, Marie-Josephe Gazounaud, Eva Roštejnská, Silvie Jarošová
Vladimír Klos, Karel Hruška, Miroslav Vilímek, Pavel Vitinger, Ladislav Tajovský, Oldřich Martinovič, Ivan Krob, Jan Klár, Nicholas Ferrant, Jiří Vrzal

Fotografie

Poněkud černá koláž (Jaromír Linhart a Jana Chábová (?), Blanka Modrá, Helena Richterová, Magda Pavelková, Vladimír Klos, Marta Cvejnová (Bursáková)), foto archiv IDU

Poněkud černá koláž (leží Jaromír Linhart a Miroslav Vilímek ve středu; dívky Věra Koželuhová (Hradilová), Blanka Modrá, Helena Richterová, Magda Pavelková, Ivana Ječmínková), foto archiv IDU

Poněkud černá koláž (Rozina Kamburová a Jiří Halamka), výstřižek z tiskoviny

Poněkud černá koláž (pravděpodobně Juraj Goga a Karel Hruška), výstřižek z tiskoviny

Poněkud černá koláž (Miroslav Vilímek, Karel Hruška), výstřižek z tiskoviny

Poněkud černá koláž (Karel Hruška), výstřižek z tiskoviny

Poněkud černá koláž (Jiří Halamka, Rozina Kamburová), foto Karel Čejka

Poněkud černá koláž (Jaromír Linhart a Jiří Halamka, vzadu Karel Hruška), foto archiv IDU

FOTO:

Poněkud černá koláž (Rozina Kamburová a Jiří Halamka), výstřižek z tiskoviny
Poněkud černá koláž (pravděpodobně Juraj Goga a Karel Hruška), výstřižek z tiskoviny
Poněkud černá koláž (Miroslav Vilímek, Karel Hruška), výstřižek z tiskoviny
Poněkud černá koláž (Karel Hruška), výstřižek z tiskoviny
Poněkud černá koláž (Jiří Halamka, Rozina Kamburová), foto Karel Čejka
Poněkud černá koláž (Jaromír Linhart a Jiří Halamka, vzadu Karel Hruška), foto archiv IDU

Ohlasy

V Tanečních listech označila Dana Paseková Poněkud černou koláž za balet, který jde nejdál v odvaze riskovat a opustit úplně osvědčené cesty, absurdní taneční divadlo: „Z atmosféry tréninku či zkoušky, z radosti ze hry, ze situačního humoru, na ´obnaženém´ jevišti a v improvizovaných, stále se měnících kostýmech, vyrůstá bláznivá taškařice, sled volných, zdánlivě nesmyslných asociací, které však velmi cílevědomě odrážejí nesmyslnost a zmatenost naší doby. Ohňostroj gagů na jevišti, provázený neutuchajícími salvami smíchu v hledišti, vyústí v součtu v tvrdý útok proti přežívajícím konvencím, proti pokrytectví, chorobné touze po moci, proti hrůze a nesmyslnosti války.“

Paseková, D.: Pozoruhodná premiéra Baletu Praha, Taneční listy, roč. 6, č. 7/1968, s. 9.

Hudební publicista Jaroslav Přikryl ve Večerní Praze napsal, že jde o těžko charakterizovatelnou absurdní inscenaci, jejímiž hlavními motivy jsou protest, zobrazení panovačnosti a strachu: „Obecenstvo chvílemi vybuchuje v smích, ten však vzápětí tuhne na rtech při následujícím výjevu. Je těch kontrastů dost a z nich je složená rozsáhlá plocha různorodých zážitků. Pavel Šmok tu objevil a uplatnil metodu, která by měla mít svou budoucnost, poněvadž se ukázala vzrušující a životná.“[2]

Přikryl, J.: Trojice nových baletů, Večerní Praha, 28. 5. 1968.

F. Pokorný o baletech Sněť a Poněkud černá koláž: „Vzdává se v nich běžné divadelní stylizace a v mnoha směrech zcela překračuje hranice mezi baletem a pantomimou, někdy i hranice mezi pantomimou a činohrou. Zdá se, že v nich ani neusiluje o nějakou homogenní choreografickou výstavbu, jako spíše o promyšlenou režii, detail pantomimické akce a důsledně vybudované vztahy baletních aktérů. Taneční pantomima Sněť je vlastně hyperbolizovaným modelem dnešního světa, do kterého lze kdykoliv sestoupit, ale z kterého není úniku. Lidské vztahy se tu odvíjejí jako v pokřiveném zrcadle. Z ní, a vzdáleně snad i z baletních grotesek, vyrostla Poněkud černá koláž. Je to vlastně inscenovaný happening na baletním sále. Nebo hra na svět. Šmok spojuje zdánlivě nesourodé dramatické prvky, a tím se pokouší dosáhnout nečekaných asociací. Tento princip synkrese se v jeho tvorbě vyskytuje poprvé, a jak se zdá, nikoli naposled. V Poněkud černé koláži se Šmok ve svém experimentování dostal zatím nejdál.“[1]

Pokorný, F.: Živý balet, Divadlo, říjen-listopad 1968, s. 91–92.