Don Juan

O díle

Součást komponované premiéry Sinfonietta/Tenebrae/Don Juan.

„Janáček je vítězství života nad nepřátelstvím.
Huber je hájemství strachu.
Gluck je sebevražda.
Janáček je slunný a krásný i v neštěstí.
Huber ošklivý i v pohodě a až zvířecký.
Gluck je přepjatý, psychopatický a až snový.
Huber je holý boj o život.
Huber je uzavřený prostor, z něhož nelze ven (Sněť). Nebo klec? Nízký strop?“ (P. Šmok, rukopisné poznámky k premiéře)

Jednoaktový balet Don Juan na hudbu Christopha Willibalda Glucka patří původně do éry preromantismu, je jedním z prvních dějových ballets d´action, který uvedl v roce 1761 choreograf Gasparo Angiolini. Prochází však na jevišti mnoha proměnami a Pavel Šmok našel inspiraci v díle švýcarského spisovatele Maxe Frische (snad aby potěšil místní publikum?) a inspiroval se dramatem Don Juan aneb Láska ke geometrii. Vytvořil podobenství o lidské touze a čerpal především z hudby. Tři hlavní mužské postavy měly být tvářemi jednoho člověka. Leporello představuje bezstarostného požitkáře, Komtur představuje svědomí a Don Juan jako toreador touží po něčem dokonalém, co mu nemůže nabídnout pozemská láska, a proto jí zdánlivě pohrdá. Je mužem, který hraje smrtící hru a souboj s duchem, zoufá si nad nemožností naplnit svou vlastní existenci.

„Gluckova hudba je nesmírná poezie, plná vnitřní elegance. Plná nádherné plynulosti a logiky zvratů, prokterou, přiznám se, bych si zase jednou rád zatančil jako za mlada.“ (P. Šmok, rukopisné poznámky k premiéře)

Obsazení:

Don Juan: Jano Šprlák-Puk
Komtur: Detlef Hoppmann
Leporello: Ivan Krob
Donna Anna: Marta Synáčková
Donna Elvíra: Kateřina Slavická (Elšlégrová)
Donna Isabella: Silvia Frey
Donna Giorlama: Camilla Häusel
Zerlina: Anna du Boisson
Ostatní ženy: Gisela Balzer, Norma Batchelor, Margrit Burkhart, Marie-Josephe Gazounaud, Kaarina Hjelm, Silvie Jarošová, Věra Koželuhová (Hradilová), Ursula Pfäher, Valeria Stefanica-Nica

Recenze

„Choreograf se dokonce odchyluje od dějového baletu v Gluckově Donu Juanovi (1761), díle, které je jinak často rozděleno na množství realistických, nejlépe ještě pantomimických jednotlivých scén. Místo toho Šmok na jevišti zachycuje obecnější donjuanovskou atmosféru. Dívky jako figuríny lapají ‚hrdinu‘, který protentokrát nevystupuje jako romantik hnaný démonickou silou, ale jako poněkud primitivní a chtivý rošťák (Jano Šprlák-Puk). Vrchol tvoří velmi nápaditě variovaná pas de deux a pas de trois.“

(Strech-Widmer, M.: Basel: Neues Programm mit Format und Charme, Tagesanzeiger, 19. 1. 1971)

„‚Don Juan‘ je nejmoderněji a nejodvážněji pojatou taneční kreací tohoto představení, následuje ‚Sinfonietta‘ a ‚Tenebrae‘ – ano, podobné divadelní efekty byly k vidění už mnohokrát, i když ne v Basileji (většinou na elektronickou hudbu), a rychle se omrzí. I když musím uznat, že Šmokova inspirace je v tomto případě ve srovnání s kolegy docela dobrá. (…) „[Představení] abstrahuje od veškerého realismu – a tím se přirozeně obejde bez ornamentální pantomimy. Pavel Šmok (který ve svých předchozích choreografiích spíše zanedbával formální stránku ve prospěch pantomimy) se v Donu Juanovi naopak projevuje jako výrazný a důsledný formalista, který akci ztvárňuje střídmě, pouze náznakově. Estetika je v tomto ‚Donu Juanovi‘ vším – až do konce hlavního hrdiny, který je více krásný než hořký: Gluckova klasická hudba, Šmokova krystalická, čistě klasická choreografie, která má své velké momenty v pas de deux, scénografie Hanse Georga Schäfera složená z rotujících zrcadel. A celá koncepce – scénografie i choreografie – svou úspornou strohostí, důsledností, jíž se musí podřídit i hudba, připomíná mystickou symboliku, někdy i poněkud esoterickou estetiku wuppertalské éry Ericha Waltera/Heinricha Wendela.“

(Meier, M.: Ein grosser Theaterabend, National-Zeitung Basel, Nr. 13, 11. 1. 1971, s. 5.)

„Vzhledem k tomu, že Gluckova hudba pouze doprovází jevištní dění – výrazná dramatičnost děje jí není vlastní – Šmokův nápad choreografické abstrakce není nikterak rušivý, ba naopak, činí ze zastaralé původní verze opět příjemnou podívanou. Obratným načrtnutím postavy Dona Juana je choreograf schopen interpretovat příběh nově. Místo přesné reprodukce vyprávění se Šmok snaží především o intelektuální vyprofilování titulní postavy: Narcismus, špatné svědomí a labilita nakonec Dona Juana přivedou do záhuby. (…) Šmok upouští od snahy zpodobit prostřednictvím baletního sboru společenské prostředí Dona Juana z původní verze. Nechává tanečníky vystupovat v uvolněné formě, proplétá je v zajímavých pas de deux a pas de trois s titulní postavou a omezuje se na jedinou pompézní sborovou scénu, která vyzařuje andaluskou atmosféru, i bez použití specificky španělského krokového materiálu. Život do sebe zahleděného Dona Juana se odráží v zrcadlovém obraze rafinované, diskrétní scénické dekorace Hanse Georga Schäfera.“

(Sutter, E.: Balletpremiere im Stadttheater – Pavel Šmoks überzeugende Bestätigung, Basler Nachrichten, Nr. 13, 11. 1. 1971, s. 7.)

Fotografie

Don Juan (foto Peter Stöckli, archiv IPŠ)

Don Juan (foto Peter Stöckli, archiv IPŠ)

Scénosled Dona Juana (rukopisné poznámky Pavla Šmoka, archiv IPŠ)