nar. 29.12.1933 zem. 02.07.2018

Marta Synáčková

Tanečnice souboru Balet Praha

Biografie

Marta Synáčková (provd. Egglerová), přední baletní sólistka své generace, se narodila v Praze, kde absolvovala na státní konzervatoři v roce 1953, studovala ve třídě Marianny Tymichové. Působila nejprve v tanečním souboru Armádní opery (1952–55), následně jako členka baletu Národního divadla v letech 1955–1957 (např. Kolombina v Karnevalu, 1957). V plzeňském souboru byla sólistkou v letech 1957–1961, následovalo Brno, kam ji pozval Luboš Ogoun, pro nějž byla ideální představitelkou (1962–64). Odtud odešla s Lubošem Ogounem jako zakládající členka souboru Balet Praha, kde působila až do jeho rozpadu v sezoně 1969/70, ale přidala se k Pavlu Šmokovi a tančila v jeho souboru v Basileji, když zde působil jako šéf baletu (1970–73). Zůstala už v zahraničí a usadila se v St. Gallenu, kde dál tančila v letech 1973–1976 jako sólistka a vedla tréninky, pedagogicky působila do roku 1997.

Patřila k předním českým lyrickým tanečnicím poválečné éry. Její jevištní postavy, opřené o vyspělou, neokázalou techniku, vynikaly citovou hloubkou a vnitřní opravdovostí. K jejím největším plzeňským rolím patřily např. Tao-Choa v Rudém máku (1957), Odetta a Odilie v Labutím jezeře (1958, Brno 1962), tit. postava v Popelce (1959), Desdemona v Othellovi (1960, Brno 1963), Eva v Baladě o námořníkovi (1961, Brno 1962). V Brně vynikla i jako Ruská dívka v Leningradské symfonii (1962), Polka v Tarasi Bulbovi a Svědomí v Hirošimě (vše 1963 v choreografii Luboše Ogouna). Tuto roli si zopakovala v Baletu Praha (partnerem jí byl Karel Janečka), kde patřila k interpretačním pilířům souboru, spolu s Marcelou Martiníkovou, která byla uměleckou múzou Pavla Šmoka. Oběma byla věnovaná Ogounova choreografie Ticho a hluk. Tančila Ogounovu Julii v Prokofjevově Romeovi a Julii, sóla v Klasické symfonii, Variacích na Mahlerovo téma, Pražské symfonii; V Basileji tančila např. Annu v Donu Juanovi R. Strausse (1971) a tit. roli v Popelce (1973).

Televizní film Hirošima, ve kterém tančila hlavní postavu A bomby/Svědomí, získal v Paříži v roce 1967 Cenu Serge Lifara. Objevila se (v okrajových rolích) i ve dvou celovečerních filmech – v dětském Když má svátek Dominika (režie Jan Valášek st., 1967) a výtvarně pojatém filmu Tělo Diany (režie Jean-Louis Richard, 1969), vzniklém ve francouzsko-české koprodukci s Jeanne Moreau v hlavní roli.

Zdroje: Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima, ed. J. Holeňová, Praha: Divadelní ústav 2001, s. 310–311

https://www.divadelni-noviny.cz/zemrela-marta-synackova

Vladimír Vašut o Martě Synáčkové

Během posledních let jsem se sešel s mnoha znamenitými tanečnicemi a stvrzuji čestným slovem, že namyšleného primadonství – alespoň u těch nejlepších – nebylo ani co se za nehet vejde. A kdybych si měl zvolit názorný příklad pro podporu tohoto tvrzení, nebyl bych ani okamžik na rozpacích: Marta Synáčková. Je na jevišti stejná jako v soukromí. Prostá, bez sebepatrnějšího afektu, srdečná, nehraně skromná (ona totiž skromnost je u mnoha lidí jen slušivá póza, která se dobře nosí). Rozhodně to však neznamená, že by ji na scéně ´nebylo vidět´; ačkoli nikdy nepřehrává, nikdy na sebe (mimo příkazy role) neupozorňuje a nikdy se nevlichocuje do přízně publika, poutá na sebe – jako každá silná jevištní osobnost – okamžitou a soustředěnou pozornost. Z jejích postav vyzařuje cit tak intenzivně, že v hledišti nezůstane jediný divák, který by nebyl uchvácen a dojat. Má úžasný, opravdu mimořádný lyrický fond; bezpečnou techniku (čímž nechci říci, že by byla technikářka, oslňující brilantními variacemi: technika u ní nikdy nestojí ´sama o sobě´, ale je takřka beze zbytku ´rozpuštěna´ v roli jako její integrální součást); navíc má pak to, co jí dělá právě Martou Synáčkovou: cosi nezaměnitelně osobitého, ´vlastní tvář´, silnou individualitu.

(Vašut, V.: Marta Synáčková, Taneční listy, roč. 3, č. 2/1965, s. 7.)