O díle
Tragikomická baletní pantomima podle staré pohádky ve dvou dějstvích
Inscenační tým doslovně podle programu:
Režie: Pavel Šmok
Libreto: Pavel Šmok
Choreografie a vybavení: Lev Ivanov, Marius Petipa, Pavel Šmok, František Halmazňa, Opera Petresce, Sylvia Eichenwald, Charles Leupin, das ganze ballettensemble und Jörg Zimmermann
Hudba: popová skupina „Brainticket“
Skladby: Joël Vandroogenbroeck
Scénografie: Jörg Zimmermann
Asistent choreografie: František Halmazňa
Asistentka režie: Sylvia Eichenwald
Kostýmy: Elfriede Michael, Karl Banholzer
Masky: Axel Orlia, Elke Ullerich
K inscenaci byla využita psychedelická elektronická hudba švédsko-německé hudební skupiny Brainticket, konkrétně prý z jejich prvního alba Cottonwoodhill. (Album je umístěno i na YouTube, zde.) V materiálech k inscenaci se ale nacházejí texty a fotokopie tracklistů z alba nazvaného Psychonaut. (Zde je možné si přehrát ukázku.) Skupinu založil v roce 1968 belgický hudebník Joel Vandroogenbroeck, který byl klasicky vzdělaným flétnistou a klavíristou.
Část inscenace byla postavená na klasických variacích, část na moderním tvarosloví, divácký úspěch byl zaručen, ale kritiky prý nadšené nebyly. Později Pavel Šmok říkal, že skupina byla svým věhlasem srovnatelná s Pink Floyd. První představení, které připravil na jejich hudbu, byla „jakási polokomická story na Labutí jezero, do legrace laděný příběh, v němž jsme si například při nedostatku tanečnic pomáhali jen spouštěním labutích kostýmů na podium, Odettu jsme nechali otěhotnět, takže ji matka vyhnala a princ se z toho zbláznil.“ Přítel prince vystupoval v rytířském brnění a nechyběla situační komika.
(citace: Halberstadtová, I.: Poslouchat očima, dvoustránkový rozhovor s Pavlem Šmokem, nezdrojováno, datace 1989.)
Program k inscenaci o černém humoru Pavla Šmoka napovídá scénosledem této v uvozovkách pohádky:
„Setkání tanečníka s tanečnicí. – Siegfriedovy narozeniny. – Láska a přísaha. Rudovous s pomocí Odilie plánuje zkázu lásky. – Maskovaný bál. Nevěra Prince. – Odetta je nešťastná. Siegfried se vrací. – Rudovous bojuje s princem. – Láska vítězí. – Odetta je těhotná. – Princ se zblázní. Je operován a umírá. – Odetta porodí krásné dítě. – Odettu přejede auto.“
Představení začínalo z „civilu“, kdy hlavní pár (Marcela Martiníková a Jano Šprlák-Puk) přicházejí ještě při osvětleném hledišti na scénu v tréninkovém oblečení a zkoušejí si baletní kostýmy, načež následuje zdánlivě děj Labutího jezera. Tančí se klasické variace, ovšem na rockovou hudbu a Odilie nasazuje při svádění Siegfrieda vyšší kalibr – striptýz (ale vlastně docela nevinný). Po pohádkovém smíření Pavel Šmok pak rozvádí své fantazie na téma „jak to bylo dál“, ne však bezmyšlenkovitě: podle ohlasů se zdá, že vlastně vsadil na společenskokritickou stránku, protože Odetta zažívá jako mladá matka vyloučení ze společnosti, která ji předtím přijímala vřele jako svobodnou šlechtičnu. Styl Brainticketu může připomínat Poněkud černou koláž.
Z ohlasů
Labutí jezero jako fraška
Labutí jezero na popovou hudbu: tak lze ve zkratce charakterizovat myšlenku baletního večera „Brainticket“, který měl premiéru v Komedii. „Brainticket“ je také název doprovodné hudby podle popové skupiny Belgičana Joela Vandroogenbroecka. Ta dominuje, ačkoli je přehrávána pouze z kazety, a její poslech je čirým požitkem.
Další požitek: nápadité, atmosférické projekce, o nichž ale programová brožura vlastně neuvádí zodpovědnou osobu (Jörg Zimmermann?). Obojí dohromady, hudba i projekce na pozadí, vytváří rozvernou atmosféru.
A tanec? Libreto – „Labutí jezero“ – Pavel Šmok rozšířil. Odetta otěhotní, princ se zblázní. Je operován a umírá, zatímco Odetta porodí krásné dítě. Nakonec ji přejede auto. Také choreografie vychází z „Labutího jezera“ – i když stále důležitější než původní choreografické citace jsou ozdoby – především gagy a parodie. Navíc se objevují „popové“ pasáže, které mají odpovídat hudbě – působí rozpačitě, protože arzenál „taneční moderny“ jim zjevně chybí.
Představení nechává některé otázky nezodpovězené. Bylo to celé zamýšleno jako parodie? Proč potom tak esteticky propracované projekce, k čemu ta hudba? A nepochopila snad Marcela Martiníková, jejíž přirozenost a umělecká koncentrace při vytváření hlavních rolí si zaslouží veškerý obdiv, svou roli špatně? Na druhou stranu, pokud představení bylo „Labutím jezerem“ na současném základě – ať už se pod tím rozumí cokoli –, proč ty tutu, proč ty parodické prvky?
Jinými slovy, ani-ani: směs obou přístupů. Někdo by mohl namítnout, že taková směs může mít jistou přitažlivost, že je důležité nebýt tvrdohlavý a nezůstávat u apriorních myšlenkových vzorců. Jistě, Pavel Šmok, který inscenaci režíroval, je baletní tvůrce, který umí najít ty správné divadelní efekty. A každá směs mu pravděpodobně nabízí více možností než setrvávání v koncepční čistotě.
Kde je však hranice mezi směsicí a nedůsledností? A co jiného je nedůslednost než umělecká nezávaznost?
A nezávaznost, spíše soukromá než umělecky významná, to je právě ona – tato roztomilá hravost předváděná s improvizační svěžestí v kostýmech z Orlikowského fundusu.
(Meier, Margrit: Schwanensee als Posse, National-Zeitung Basel, 18. 5. 1972)
Popová pohádka „Brainticket“
Podmanivá kombinace moderního tance a klasické hudby. Klasice se odcizuje brutální smyslnost a velkoplošnost popové hudby; je nesmírně diferencovaná, jemná a duchovní. Klasický balet je radikálně ironizován – labutě, které v něm hrají tak významnou roli, létají po jevišti na drátech, jako panenky se předávají vycpávky, kuše, a zda střílet, či ne, je opakující se téma, které vyjadřuje základní postoj choreografa, jeho sympatickou a přesvědčivou nedůslednost: nevolí moderní před tradičnímu, ani naopak, pravdivý je propojený celek. Nádhera: když princ zjevně zemřel a malokřídlí archandělé ho oblékají do rubáše – to mu vystřelí pop do nohou, ale ouha, v nebi se tančí klasika. Princ v tomto stylu skutečně exceloval, zejména ve velkém pas de deux se svou milovanou Odettou – jak nadpozemsky působil už tehdy její apollinský půvab proti nespoutaným, živelným, primitivním zvukům „Brainticketu“.
Klasická baletní pantomima od Labutího jezera po Raymondu je v tomto opusu obnažena, postavena na hlavu, zesměšněna, ale vy se jí roztomile usmíváte, protože ji v hloubi duše milujete a nemůžete se bez ní obejít. Ach ano, je tu i dvůr a princ a svět duchů, zlý Rudovous a jeho černá vamp Odilie, která přivede chybujícího do zahrady lásky – ale protože je vše od začátku představováno jako komedie převleků, nikoho nemůže napadnout vidět v tom něco jiného než záminku k tanci – nabízí se dokonce situace pro sólové ukázky různých národních tanců, dosahující takových vrcholů neserióznosti jako sólo klobouk zvedajícího Neapolitánce (Karel Hruška).
Ironizace je brilantní. Šaškové nesou kuši, šaškové si mohou otevřeně vypůjčit i z Nicolaisova tanečního divadla – modrá látku, která vytváří vlny a bouře, je kouzelný nápad. Ale opravdu úžasné je, že tento balet odráží více než kterýkoli jiný realitu a vážnost života, že se skrze hru, evokovanou v médiu tance, stává lidskost a lidský osud přímo hmatatelným.
Od samého začátku. Tanečnice a tanečník se objevují takříkajíc v obchodě s oblečením – ten je tam už při vstupu diváků do sálu, před klasickou stříbrnou kulisovou stěnou stojí tyč se spoustou pohádkových kostýmů a nad ní, na tazích krajkové tutu, hoffmannovská atmosféra – a promítací plocha, připomínající Cocteauovy filmy, až na to, že je na ní všechno vzhůru nohama, včetně soch ve výklencích, a vedle ní hlava větší než cokoli, co si renesanční fantazie mohla vysnít – scénograf Jörg Zimmermann tu odvedl skvělou práci. A pokud byste mu – nebo komukoli jinému – vytýkali oslnivou světelnou a projekční techniku podobnou Nicolaisově, rozhodně byste se mýlili. Protože zde podle programové brožury a také dojmu vzniklo společné dílo neobyčejné veselosti, na němž se tvůrčím způsobem podíleli všichni zúčastnění – a to nikdy nemůže mít stejnou jednoznačnou brilanci jako autorský počin, jeho význam spočívá jinde. Takže:
Tanečník a tanečnice se objeví v teplákových soupravách, pozdraví se ze staré známosti, začnou si hrát s kostýmy, s rekvizitami, stane se z toho zcela svobodné, tvůrčí a erotické setkání dvou lidí, blízké, akrobatické, vždy umělecké – a to jsou hlavní protagonisté večera, taneční pár, na který se nezapomíná, vše činí osobitě, s báječnou zručností: Marcela Martiniková a Jano Šprlák. A vtipná, konvenční pohádka, kterou tančí, vede ke katastrofě: Odetta čeká dítě, vystupuje jako těhotná žena (jaký zločin proti duchu klasického tance!), je vyhnána od dvora, princ umírá, dítě se narodí – a teď prožíváme vývoj od začátku, reminiscenci s metafyzickými rozměry, než Odetta zemře, přejeta autem.
To, co režisér a libretista Pavel Šmok se svým souborem vytvořil pro obtížnou, hloubky zbavenou scénu divadla Komedie, se stalo událostí.
(Weibel, Kurt: Das Pop-Märchen „Brainticket“, TV radio zeitung, č. 21/1972.)
