Podivuhodný mandarín

O baletu

Předlohou Brtókova baletu je povídka maďarského spisovatele Melchiora Lengyela, který ji také upravil v libreto, světová premiéra byla v roce 1926 v Kolíně nad Rýnem, kde svým námětem způsobila skandál a okamžitý zákaz uvádění v Německu. Hned v únoru 1927 se však konala úspěšná premiéra v Praze, a to v Neues Deutsches Theater v choreografii Maxe Semmlera. Bartók byl přesvědčován, aby libreto pozměnil, ale odmítal tyto snahy z obavy, že úpravy nebudou v souladu s hudbou a že je lepší dílo uvádět pouze koncertně, dokud neuzraje doba k jeho přijetí.

Možná, kdyby se Mandarín dostal na repertoár Ruských baletů, dosáhl by rovnocenné proslulosti se Svěcením jara a Petruškou Igora Stravinského. Podle muzikologů Bartók své dílo zamýšlel více jako pantomimu než balet, ve smyslu jeho romantické a předváděcí tradice, tedy mu více záleželo na ztvárnění postav a jejich charakteru prostřednictvím gesta a výrazu než stylizovaného tanečního pohybu. Vyjádřil i přání, aby nebyl Mandarín avizován jako balet. V hudebních číslech byly pouze dvě části označený výslovně jako „tanec“, a ten byl v tom okamžiku přímou součástí děje samotného, jinak libreto v podstatě popisovalo jen čistou hereckou, pantomimickou akci.

Na první pohled jde o banální příběh o prostitutce, mistryni ve svádění, a jejích třech kumpánech, pasácích, kteří se chystají obrat zákazníky, jež se jí povede nalákat. Okouzlí postupně starého muže i naivního mladíčka, ale ani jeden z nich u sebe nemá peníze. Jako třetí přichází muž, který svou vášeň skrývá uvnitř sebe a tím ženu děsí. Mandarínem je proto, že v původním libretu jde o bohatého Číňana. Role se v páru obracejí, teď je to mandarín, kdo útočí a chce se zmocnit ženy, muži se ho pokoušejí zabít, třikrát ho probodnou zrezivělou dýkou, ale jeho touha je silnější než smrt a on nekrvácí. Pokusí se jej dokonce oběsit, ale i když by měl být mrtev, stále vztahuje ruce po ženě. Teprve když mu dívka podlehne a podvolí se jeho vášni, vyprchá z něj síla i život. Tuto situaci je možné číst doslovně, a v tom okamžiku je výjevem, ve kterém se mísí naturalismus s, připusťme, magickým realismem. Je ale možné ho vnímat i jako alegorii v různých rovinách zobecnění: mandarín přichází s city sice živočišnými, ale čistými, mezi bytosti, které svoje vlastní city pohřbily cynismem, a teprve setkání se smrtí umožní alespoň ženě, aby si jejich existenci uvědomila; může být ale také konkrétnější společenskou kritikou svázanou s dobou svého vzniku a pasáci s holkou představují rozvrácený svět, který se právě vzpamatovává z hrůz první světové války; naopak v nejobecnější rovině může představovat čistě alegorický zápas lásky a smrti.

Obsazení

Mandarin: Petr Koželuh
Dívka: Marcela Martiníková
Pán: Pavel Šmok / Luboš Ogoun / Jiří Halamka / Milan Ječmínek
Student: Vladimír Klos / Pavel Šmok
Apači: Rudolf Brom, Jiří Merta, Jiří Halamka, Petr Vondruška, Karel Janečka, Ivan krob, Miroslav Vilímek

Fotografie

Podivuhodný mandarín (Vladimír Merta, Jiří Halamka, Marcela Martiníková, Petr Koželuh, Rudolf Brom)

Podivuhodný mandarín (Pavel Šmok, Marcela Martiníková a Rudolf Brom v pozadí), foto Zdeněk Virt

Podivuhodný mandarín (Petr Koželuh, Marcela Martiníková)

Podivuhodný mandarín (Petr Koželuh, Marcela Martiníková), foto z katalogu

Podivuhodný mandarín (Petr Koželuh, Marcela Martiníková), foto Jaroslav Krejčí

Podivuhodný mandarín (Petr Koželuh, Marcela Martiníková), foto archiv IDU

Podivuhodný mandarín (Petr Koželuh a Ivan Krob), foto archiv IDU

Podivuhodný mandarín (Marcela Martiníková, dole Jiří Merta, vlevo Petr Vondruška, vpravo Rudolf Brom), foto z katalogu

Podivuhodný mandarín (Ivan Krob, Miroslav Vilímek, Jiří Halamka, Petr Koželuh), foto archiv IDU

FOTO:

Podivuhodný mandarín (Pavel Šmok, Marcela Martiníková a Rudolf Brom v pozadí), foto Zdeněk Virt
Podivuhodný mandarín (Petr Koželuh, Marcela Martiníková)
Podivuhodný mandarín (Petr Koželuh, Marcela Martiníková), foto z katalogu
Podivuhodný mandarín (Petr Koželuh, Marcela Martiníková), foto Jaroslav Krejčí
Podivuhodný mandarín (Petr Koželuh, Marcela Martiníková), foto archiv IDU
Podivuhodný mandarín (Petr Koželuh a Ivan Krob), foto archiv IDU
Podivuhodný mandarín (Marcela Martiníková, dole Jiří Merta, vlevo Petr Vondruška, vpravo Rudolf Brom), foto z katalogu
Podivuhodný mandarín (Ivan Krob, Miroslav Vilímek, Jiří Halamka, Petr Koželuh), foto archiv IDU

Ohlasy

„Podivuhodný mandarín komponovaný Lubošem Ogounem zapůsobil nejen neobvyklostí a netradičností pojetí, ale především dramatickou sevřeností taneční kompozice. Ogoun zbavil Mandarína exotické záhadnosti a dal mu obecné rysy muže naplněného až drastickou fyzickou touhou. Tím sice nezbavil libreto naturalismu, ale posunul dramatický půdorys do poetičtější a dramaticky koncíznější polohy. Velmi zajímavý choreografický text překvapivě dobře zvládli oba hlavní představitelé.“

Pokorný, F. (pný): Balet v pohybu, Mladá fronta, 18. 11. 1964.

„Vedle ústředního příběhu mandarína jako symbolu nezničitelné síly velkého citu (nebo velké myšlenky, chápeme-li platnost symbolu šíře) zdůraznil Ogoun příběh dívky. Obě tendence se střetávají, linie příběhu se lomí, ale nakonec sugestivní choreografie – proti své koncepci – přece jen podtrhává mandarínův příběh jako hlavní. V nesnadné situaci se tím ocitl výtvarník Z. Seydl. Řešil ji tím, že raději upustil od původních návrhů, které by základní rozpor ještě podtrhly, a ponechal kostýmy i scénu v poloimprovizované poloze. Výkony hlavních představitelů – Martiníkové a Koželuha – dominují celému večeru.“

Paseková, D.: Střízlivý začátek, Kulturní tvorba, 19. 11. 1964, č. 47/1964, s. 12.

„Na jevišti se nezjevuje exotické monstrum oblečené v tradičním kostýmu mandarína, ani později nedochází k úděsným scénám plným naturalistických detailů. Možno říci, že choreograf šel svým pojetím vysoko nad původní libreto. Z exoticky záhadné bytosti dané libretem vytvořil muže, naplněného exaltovanými city a smysly, člověka intenzívně toužícího. Tato touha nemá zdaleka ony patologické rysy tradičního mandarína, má své zdravé lidské dimenze, které jsou schopny vyprovokovat stejně zdravé city v postavě ženy. Ogoun pochopitelně nemohl zcela zbavit choreografii naturalismu libreta, podařilo se mu však velmi účinně posunout základní dramatický půdorys do poetičtější a sevřenější polohy, dát baletu obecnější a humánnější poslání. Z naturalistického konfliktu se mu posléze podařilo vytvořit strhující dialog muže a ženy, metaforu lidské touhy neznající překážek.“

Pokorný, F.: Ogoun, Šmok, Fidlovačka, Taneční listy, roč. 3, č. 1/1965, s. 1.

„Ogounův Podivuhodný mandarín je rozhodně nejpůsobivější a nejpřesvědčivější verze tohoto baletu, jakou jsem kdy viděl (a v Německu je uváděn dosti často, jedna z nejlepších byla Milossova v Kolíně, pamatuji si, že to byl téměř mystický zážitek). Ogoun upustil od veškeré čínské exotiky na jevišti (jeho Mandarín ani už není mandarín, připomíná spíš moderního, štíhlého a tvrdého sportovního šampiona), tak jako vynechal veškeré, často zbytečné rekvizity a mučicí nástroje. Jeho tři chuligánští pasáci mučí v čistě choreografickém smyslu, se smrtelně cílenými knockouty, a Mandarína nakonec ukřižují na neviditelném kříži. To je skutečně vzrušující. Nemůžu si vzpomenout na jinou choreografii, která by v sobě měla tak elementární, a přitom naprosto ovládanou energii. Bartókovi dědicové by měli hned tuto choreografii prohlásit za povinnou pro všechna příští nastudování jeho díla!“

Koegler, H.: It´s Happening in Prague, Dance and Dancers, březen 1966, s. 35-39.

„Tady jsou najednou Pražané takoví, jací jsme doufali, že budou, ale v žádném ze svých ostatních děl nebyli: srovnatelní s nejlepšími západními soubory díky ohromné intenzitě, s jakou formují a přivádějí toto tvrdé téma k životu. Tam také spočívá jejich největší síla: v choreografickém vyjádření divokých konfliktů.“

Schmidt, J.: Schwere Last des Ruhms, 1967, nedatováno, neoznačen zdroj. Vročení dle obsahu textu. Jochen Schmidt byl kritikem Frankfurter Allgemeine Zeitung.