Ballettwerkstatt

O inscenaci

Ballettwerkstatt, čili Baletní dílna nebo Baletní workshop byla edukativní inscenací, principem podobnou pozdější inscenaci Pražského komorního baletu Jak se dělá balet. Pavel Šmok byl v tomto směru průkopníkem ve vytvoření typu představení, které diváka zavede do zákulisí a zároveň rozšiřuje jeho znalosti o tanečním umění a boří mýty a stereotypy. O její podobě nejlépe vypovídají reportáže uveřejněné po premiéře:

Jak vzniká balet?

Ve velmi pestrém cyklu „Pondělních večerů“ v Hauskomödie basilejského divadla představil pražský domácí choreograf Theater Basel Pavel Šmok svým divákům, a to nejen těm nejmladším, své tanečníky na prázdném jevišti bez jakéhokoli náznaku dekorace, v jejich pracovních kostýmech, většinou v černém, občas bílém trikotu, jak denně pod jeho vedením v baletním sále cvičí a zkoušejí. Komu jinému se to kdy podaří vidět? Pohledy do zákulisí, stejně jako komentované prohlídky za oponou v divadle, jsou u diváků vždy jistým hitem. Tak tomu bylo i v tomto případě, kdy na ně zapůsobil elegantní a přitom tak neokázalý večer „Balettwerkstatt“. O rytmickou kulisu se postaraly pásky a klavír. Program začal známou ukázkou – scénou souboje, pas de trois, z Gluckova baletu „Don Juan“ z roku 1761, který právě běží ve Stadttheateru (bez elegance kostýmů a orchestru působil lidštěji), pak přešel na denní tréning u „slavné“ tyče. Pohyby, které tanečníci denně nacvičují až devět let a které se pak musí denně cvičit i později, publikum ohromují; Oprea Petrescu vedl tento trénink diskrétně a s bezpodmínečnou zručností. Poté někteří tanečníci předvedli, jak pokročilé jsou jejich akrobatické dovednosti. Už se blížily cirkusu. Prvky pas de deux – vždy muž a žena – byly pečlivě odděleny: ze tří předvedených ukázek nejvíce zaujalo pas de deux z psychologického baletu „Hirošima“ na konkrétní hudbu. Druhá část večera přiváděla diváky k choreografickému myšlení, cítění a možností převodu hudebních předloh do tance; byly zkoumány tři rozdílné varianty „duelu“ předvedeného na začátku. Nakonec taneční „realizace“ projevu A. Hitler ukázala, co je choreograf schopen vytvořit a kde se zhmotňují limity tvorby. Na Šmoka se sypaly dotazy z publika, zájem byl mimořádně živý a na přání diváků byl dokonce živě improvizován Boccheriniho menuet.

Basler Nachrichten, 26. 1. 1971 (zkratka -st.)

Další ohlasy

Prokouknutý balet

Moje hodinky ukazovaly čtvrt na jedenáct, když utichly poslední otázky a choreograf Pavel Šmok se rozloučil s publikem – ne bez toho, aby nejprve dokázal dvojitým saut de basque au manége, že i on byl kdysi úctyhodným tanečníkem.

Zájem publika byl obrovský. Jednalo se o workshopovou akci, jejímž cílem bylo umožnit divákům nahlédnout do každodenní práce tanečníka a choreografa. Pracovní světlo na jevišti, světlo v hledišti, tanečníci v obyčejných, osobitých pracovních úborech. Vlevo u malého stolku Pavel Šmok, který podával výklad a vedl celý večer.

Ten začal pas de trois z „Dona Juana“, kdy tanečníci při pohledu zblízka působili méně sebejistě, téměř lidštěji. Následoval řádný klasický baletní trénink pod vedením Oprea Petrescu – byť značně zkrácený a ukazující jen zlomek „utrpení“ (jak se vyjádřil Šmok), kterému jsou profesionální tanečníci vystaveni každý den. (Urbánek zde i poté doprovázel tanečníky na klavír s mimořádnou zručností). Šmok vysvětlil, že předpokladem taneční profese je pět až devět let tréninku. A i pak je třeba trénovat každý den znovu. „Člověk se potí a potí a nikdy to neskončí…“

Následovalo několik akrobatických výstupů, pak scénka ze „Sluhy dvou pánů“ s Karlem Hruškou a Giselou Balzer a nakonec scéna z „Tenebrae“. Šmok poté předvedl základní prvky používané v pas de deux: promenáda, pirueta, zvedačka. (V širším slova smyslu je pas de deux tanec dvou lidí – v užším slova smyslu společný tanec muže a ženy). Tři příklady od tří různých choreografů ukázaly, jak může vypadat pas de deux v užším slova smyslu: nejprve Valeria Stefanica a Jaro Šprlák-Puk, pravděpodobně dva nejlépe vybavení tanečníci v souboru, zatančili klasickou verzi: pak Katka Elšlégrová a Petr Koželuh předvedli pas de deux bez děje ze „Sinfonietty“ (choreografie Pavla Šmoka) a nakonec další dva tanečníci předvedli – a to byl v tomto případě asi vrchol – pas de deux na konkrétní hudbu, konkrétně z psychologického baletu „Hirošima“. Poté následovala přestávka.

Druhá část byla věnována méně tanci a více choreografickému přemýšlení – byla radost poslouchat Šmokovy mimořádně chytré výklady. Potřebuje balet hudbu? Ne vždy. Jaromír Linhart zatančil variaci na Hitlerův projev – a ejhle, i ta měla své jemné kouzlo. Mezitím Šmok zviditelnil podstatu choreografické práce tím, že nechal zatančit čtyři různé choreografické verze téže hudby z „Dona Juana“: stylizovanou, realistickou, naturalistickou, abstraktní. Každá z nich měla svou vlastní logiku, své vlastní zákonitosti, svůj vlastní účinek. Kterou z nekonečného množství možných choreografických variant zvolit v každém jednotlivém případě? To záleží, říká Šmok, na konkrétním záměru. Umění choreografa nespočívá ani tak ve vymýšlení odvážných inovací kroků a jejich kombinací, jako spíše v tom, že má určitý záměr a pak kontroluje, aby se jednotlivé kroky pohybovaly v rámci tohoto choreografického záměru. „Obtížnost nespočívá v hledání kroků, ale v jejich výběru tak, abyste zůstaly v intencích záměru.“

Diváci nyní mohli sami navrhnout známou hudební skladbu – Šmok nabídl, že na ni něco zchoreografuje. Někdo navrhl Boccheriniho menuet a Šmok na něj skutečně „nasadil“ několik kroků pro dva tanečníky. Ještě než začala diskuse, vysvětlil Šmok, proč jeho tanečníci trénují výhradně klasickou baletní techniku. Tanečník musí mít určitý typ fyzické průpravy a ta klasická je nejrozsáhlejší. Na druhou stranu, co se týče choreografie, je třeba se oprostit od jakýchkoli klasických schémat a naopak najít specifický styl pro každý obsah, pro každou hudbu. „Kdybychom si pro trénink zvolili jinou techniku, například Marthy Graham, hrozilo by nebezpečí, že se staneme otroky této techniky – stejně jako se kdysi klasický balet stal otrokem své vlastní techniky.“

Následovala živá diskuse, která však měla spíše charakter informativního setkání s otázkami a odpověďmi. Bylo to poprvé, kdy se v Basileji konalo takovéto seznámení s prvky baletního umění z úst profesionála. Zájem byl překvapivý a úspěch u publika velký. Obojí dohromady dává naději, že to nebylo naposledy.

(Meier, Margrit: Ballett – durchschaubar gemacht, National-Zeitung Basel, 27. ledna 1971)

(…) Krátké úryvky ukázaly, jak se v baletním sále pracuje, a už jen těchto několik úryvků stačilo k tomu, aby většina návštěvníků byla na několik dní vyřazena z provozu s bolavými svaly a namoženými končetinami, alespoň pocitově.

Pavel Šmok, šéf baletu basilejského divadla, využil příležitosti a vystoupil jasně proti hloupým, když prohlásil, že jeho baletní práce je založena výhradně na klasické technice. Nedovoluje však, aby se klasická baletní technika stala samoúčelnou, staví na ní a ubírá se jiným směrem v závislosti na díle. Tento cíl jasně ilustroval na různých příkladech.

(…) Pavel Šmok také na různých příkladech ukázal, že balet lze provádět na jakoukoli hudbu, v případě potřeby dokonce na žádnou. Ukázal to na příkladu úryvku, v němž se tančí na Hitlerův projev. Rozdíl mezi jednotlivými styly baletu demonstroval na scéně souboje z Gluckova Dona Juana.

O hudební základ večera se postaral Miloslav Urbánek, baletní mistr Oprea Petrescu vedl tréninkovou část. Jako překladatel byl k dispozici Dr. Bohumil Černík, který do češtiny přeložil mimo jiné Frische a Dürrenmatta. Nakonec se mu podařilo vyzvat k ukázce i Pavla Šmoka. Několik skoků, jimiž náš šéf baletu vířil po jevišti „ze stoje“, bylo políčkem do tváře žvanilů, o nichž se některé basilejské noviny domnívají, že si mohou dovolit být baletními „kritiky“. Pavel Šmok rozhodně dokázal, že těch deset let, které strávil na jevišti jako tanečník, se neminulo účinkem – stejně jako těch deset dalších, které od té doby uplynuly. O svůj osud se však nedělí jen s tanečníky.

V diskusi byl opět zdůrazněn jasný důraz na klasickou baletní techniku. Samozřejmě byla nastolena i otázka klasických příběhových baletů. Pavel Šmok jasně konstatoval, že velké příběhové balety nepřipadají při současném kvantitativním složení baletu v úvahu. Šéf basilejského baletu na závěr prohlásil, že raději uvidí velký klasický balet „skvěle udělaný“ jinými soubory než „ne tak dobrý“ svůj vlastní balet.

(Ballett an der Alltagsarbeit, AZ – Abendzeitung, 26. 1. 171, zkratka m. )

Rukopisné poznámky k inscenaci

Ballettwerkstatt – poznámky Pavla Šmoka (foto archiv Institutu Pavla Šmoka)

Ballettwerkstatt – poznámky Pavla Šmoka (foto archiv Institutu Pavla Šmoka)

Ballettwerkstatt – poznámky Pavla Šmoka (foto archiv Institutu Pavla Šmoka)

Ballettwerkstatt – poznámky Pavla Šmoka (foto archiv Institutu Pavla Šmoka)

Ballettwerkstatt – poznámky Pavla Šmoka (foto archiv Institutu Pavla Šmoka)

Ballettwerkstatt – poznámky Pavla Šmoka (foto archiv Institutu Pavla Šmoka)

Ballettwerkstatt – poznámky Pavla Šmoka (foto archiv Institutu Pavla Šmoka)

Ballettwerkstatt – poznámky Pavla Šmoka (foto archiv Institutu Pavla Šmoka)