Jarmil Burghauser (21. října 1921 v Písku – 19. února 1997 v Praze), vlastním jménem Jarmil Michael Mokrý, byl český hudební skladatel, hudební vědec a skautský činovník. Byl synem akademického malíře Františka Viktora Mokrého a akademické malířky Zdeny Burghauserové. Jméno Burghauser přijal po své matce. Již v dětství se projevoval jako výrazný hudební talent. V šesti letech se začal učit hře na klavír, od dvanácti let se učil soukromě skladbu u Jaroslava Křičky a po jeho smrti pokračoval u Otakara Jeremiáše. Po maturitě na Akademickém gymnáziu v Praze v roce 1940 studoval skladbu a dirigování na Pražské konzervatoři, kde absolvoval roku 1944 ve třídě Václava Talicha. Od roku 1946 pokračoval studiem muzikologie na filozofické fakultě Karlovy Univerzity, kde nesměl absolvovat z ideologických důvodů a nedostal diplom. V předválečném období byl členem skautského oddílu Jaroslava Foglara a v letech 1939–46 byl jeho zástupcem. V poválečném období se do rozpuštění Junáka v roce 1950 podílel na činnosti ve výchovném odboru chlapeckého kmene Junáka, mj. upravil do současné podoby skautskou hymnu.
V letech 1946–1953 působil jako sbormistr Národního divadla, poté se věnoval vlastní tvorbě a vědecké činnosti. Během Pražského jara 1968 byl předsedou Kruhu nestraníků při Svazu českých skladatelů a předsedou jeho skladatelské sekce. Při obnově skautingu v letech 1968–70 působil také na ústředí Junáka.
V 70. a 80. letech patřil mezi nežádoucí autory, nesměl cestovat do zahraničí, jeho skladby nahrané v rozhlase byly smazány. Jako muzikolog vešel ve známost zejména zpracováním definitivního souborného katalogu děl Antonína Dvořáka. Od roku 1984 až do své smrti byl předsedou Společnosti Antonína Dvořáka. Po nové obnově skautingu v roce 1989 přijal funkci starosty Junáka a vedoucího čestného Svojsíkova oddílu. V roce 1990 byl zvolen předsedou Společnosti skladatelů při Asociaci hudebních umělců a vědců, předsedou rehabilitační a očistné komise hudebních umělců a byl jmenován členem výboru festivalu Pražské jaro. Působil i v předsednictvu České hudební společnosti a jako vicepresident Dvořák Society ve Velké Británii.
V letech 1940–45 si vedl podrobný deník, psaný z většiny v klasické řečtině, který je dnes uložen spolu s dalšími jeho dokumenty v Archivu Junáka. Již od dětství se věnoval tvůrčím aktivitám, od skládání hudby až po psaní beletrie. Jako primán gymnázia napsal sci-fi román Vzduchem, který vycházel v roce 1932 na pokračování v dětském časopisu Paleček (ilustrovala jej autorova matka). Jako muzikolog se zabýval především tvorbou Antonína Dvořáka, jehož dílo zpracoval do tematického katalogu. S M. Šolcem vydal Ediční zásady a směrnice k notační problematice klasiků 20. století.
Mezi ranými díly se objevovaly melodramy, písně a sbory, např. na básně Jana Nerudy, Svatopluka Čecha, Jaroslava Vrchlického, Otakara Březiny, Vítězslava Nezvala ad. V jeho tvorbě se objevovaly lidové inspirace a historické náměty. V jeho další tvorbě dominovala národně zaměřená lyrika, opírající se zejména o dědictví významných osobních přínosů českých mistrů od Antonína Dvořáka k Bohuslavu Martinů. Druhou linií je neoklasicistní styl projevující se zejména v jevištních dílech. Vrcholem jeho tvorby jsou skladby ze 60. a začátku 70. let, zdařile reflektující dobovou vlnu Nové hudby. Jarmil Burghauser se častěji vracel ke svým starším dílům, obměňoval je, vypracovával nové verze. Zejména v posledním desetiletí života takto zasáhl do několika svých raných skladeb. V souvislosti se sbormistrováním u sv. Markéty v Břevnově a především v posledních dvou desetiletích života komponoval chrámové vokální a vokálně instrumentální skladby.
Mezi jeho nejvýznamnější scénická díla patří opery Alladina a Palomid (1943–1944), Lakomec (1949), Karolinka a lhář (1950–1953), Most (1963–1964) a balety Honza a čert (1954), Sluha dvou pánů (1957) a Tristram a Izalda (1969).
Byl autorem hudby k filmům Premiera (1947), Z mého života o Bedřichu Smetanovi (1955; zároveň dramaturgem), Legenda o lásce a Labakan z roku 1956, Kde řeky mají slunce (1961), Místo v houfu (1964), Polka jede do světa (1965), Jarní vody (1968), skladba i hudební dramaturgie filmu Koncert na konci léta o Antonínu Dvořákovi (1979), komponoval i k televizním inscenacím. S Petrem Ebenem spoluvytvořil učebnici Čtení a hra partitur (1960).
Zdroje:
Wikipedia. Jarmil Burghauser. In: wikipedia.org [online]. 2023 [cit. 2023-15-07]. Dostupné zde.
SMOLKA Jaroslav. Burghauser, Jarmil Michael. In: Český hudební slovník osob a institucí. [online]. 2013 [cit. 2023-15-07]. Dostupné zde.
Foto:
Archiv Národního divadla