Edgard Varèse

Edgard Varèse (Edgard Victor Achille Charles Varèse) byl francouzský hudební skladatel, který převážnou část života strávil ve Spojených státech. Varèse soustředil svou pozornost na zvukovou charakteristiku hudby, kterou důmyslně rozvíjel jak použitím nových nástrojů nebo jejich umístěním do prostředí měnícím jejich povahu (barvu, prostorová orientace, atd.) nebo později použitím nových zdrojů zvuku, včetně elektronických médií. Stejně tak kladl důraz na rytmickou složku hudby. Jeho novátorský koncept tzv. „organizovaného zvuku“, kdy se plnohodnotnou součástí skladatelovy práce stává nalézání nových zvukových struktur mimo arzenál (nejen klasických) hudebních nástrojů, znamenal průlom v dosavadním chápání hudby, který mu vynesl přídomky jako „otec elektronické hudby“ či „stratosférický kolos zvuku“ (tím ho označil americký spisovatel Henry Miller). Varèse svou tvorbou též poopravil termín „idée fixe“, jehož autorem je jiný francouzský skladatel Hector Berlioz.

Edgard Varèse vystudoval v Paříži konzervatoř a v roce 1907 se oženil s herečkou Suzanne Bingovou. V té době již komponoval orchestrální skladby, ty však nebyly nikdy uvedeny kromě vlastní soukromé Varèseho interpretace v klavírní transkripci. Téhož roku se manželé přestěhovali do Berlína, kde žili až do roku 1913, kdy se rozvedli. Během tohoto období se seznámil s díly Erika Satieho, Richarda Strausse a Clauda Debussyho, který měl na jeho tvorbu významný, i když pouze dočasný vliv. Během pobytu v Berlíně vystoupil Varèse v roce 1910 s provedením své symfonické básně Bourgogne, které způsobilo skandál takového rozsahu, že již nebylo opakováno. Později zničil její partituru. Jedinou skladbou z jeho raného období, která se dochovala je Un grand sommeil noir (Velký černý sen) pro soprán a klavír, inspirovaná stejnojmennou básní Paula Verlaina.

Na začátku 1. světové války byl Varèse uznán neschopným služby v armádě, proto se mohl bez potíží v roce 1915 přestěhovat do Spojených států. Skladatelovým debutem v Americe se stalo provedení Requiem Hectora Berlioze pod jeho taktovkou, první vlastní skladbou byla orchestrální kompozice Amériques (1921). V té době se ovšem především věnoval propagaci svých vizí, včetně prvních úvah o elektronické podobě nových směrů. Založil symfonický orchestr (New Symphony Orchestra), jehož existence však neměla dlouhého trvání, a Mezinárodní spolek skladatelů (International Composers‘ Guild), určený pro podporu koncertních provedení děl avantgardních umělců. V průběhu šestileté činnosti tohoto sdružení složil čtyři významná díla: Offrandes, Hyperprism, Octandre a Intégrales.

V roce 1927 získával Varèse americké občanství, ale hned následujícího roku odjel do Paříže, kde nejprve změnil part skladby Amériques zařazením právě zkonstruovaného nového nástroje, Martenotových vln. V roce 1930 dokončuje jednu z svých nejslavnějších „neelektronických skladeb“ Ionisation, určenou pro perkuse a nástroje, jejichž existenci teprve předvídá, popisuje však charakter zvuku, který by měly vydávat, a představy o způsobu a metodách, jak ho dosáhnout. Tím dochází k zásadnímu průlomu – hudební tvůrce není jen skladatel v základním slova smyslu, ale též objevitel možností i technik, směřujících k novým dimenzím chápání hudby. Uspěl s několika granty na vývoj nových nástrojů a vytvořil hmatníkový theremin, upravený jako violoncello. V roce 1934 se vrátil do Spojených států, kde přepracoval skladbu Ecuatorial z roku 1930 pro dva hmatníkové thereminy (později změněno na Martenotovy vlny), bas, dechové nástroje a perkuse. Dílo bylo poprvé uvedeno v dubnu 1934 pod taktovkou Nicolase Slonimského. Varèse poté opustil New York City a působil postupně v Santa Fé, San Francisku a Los Angeles.

Na počátku padesátých let začal spolupracovat s novou generací skladatelů. Za pomoci Pierra Schaeffera, který jako první na světě použil magnetofonovou pásku jako kompoziční atribut, vytvořil skladbu Déserts pro dechy, bicí a magnetofonový záznam. Dílo mělo premiéru jako rozhlasový koncert, kde bylo zařazeno mezi skladby Wolfganga Amadea Mozarta a Petra Iljiče Čajkovského, čímž se mu neoficiálně dostalo veřejného uznání.

Pro světovou výstavu Expo ’58 v Bruselu byl Varèse osloven slavným architektem Le Corbusierem, aby pro pavilon firmy Phillips vytvořil skladbu, která by byla prezentována v jeho prostorách, speciálně akusticky přizpůsobených. Na projektu pavilonu pracoval architekt a skladatel Iannis Xenakis, který jej koncipoval v duchu své koncepce meta-art jako konstrukční paralelu své slavné skladby Metastasis. Varèse nechal instalovat ve všech místnostech pavilonu na 400 reproduktorů a využil akustických vlastností prostoru tak, že místy docílil jakési akusticky obrácené perspektivy. Při premiéře jeho díla Poème électronique, které bylo syntézou živého a neživého poslechu, docházelo u posluchačů ke stavům dezorientace, u některých doprovázených i fyzickými obtížemi (závratě), vše velmi pravděpodobně v důsledku dráždění statoakustického aparátu. I díky tomu se dílo setkalo s protichůdnými reakcemi, bouřlivým přijetím i odsouzením kritiků. Posledním skladatelovým dílem bylo Nocturnal, které však zůstalo nedokončeno. V roce 1963 bylo Varèsemu švédskou akademií uděleno ocenění International Recording Award.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Edgard_Var%C3%A8se

Foto: Great Norwegian encyclopedia, public domain