Nejslavnější český skladatel a současně jeden z největších světových skladatelů období romantismu (byť po formální stránce ve své tvorbě vycházel z klasicismu). Narodil se v rodině řezníka a hospodského Františka Dvořáka jako první z devíti dětí. Hudební základy získal od nelahozeveského učitele Josefa Spitze. Malý Antonín brzy s potěšením hrával na housle hostům v otcově hospodě. Po ukončení školní docházky r. 1853 začal pomáhat otci s živností. V té době se celá rodina stěhuje za příbuznými do nedalekých Zlonic. Zde se mladého Dvořáka ujímá místní kantor a vynikající muzikant a skladatel Antonín Liehmann, který rozpoznal velikost chlapcova talentu. Podařilo se mu přesvědčit Dvořákova otce, že Antonínův mimořádný talent vyžaduje hlubší hudební vzdělání. V letech 1857-1859 Dvořák navštěvuje varhanickou školu v Praze. Škola byla sice chudě vybavena, ale byl zde kvalitní pedagogický sbor (J. Krejčí, L. Zvonař, J. Foerstr). Současně chodil mladý Dvořák ještě do německé pokračovací školy, jejíž 4. třídu ukončil r. 1858, a hrál na violu v orchestru Cecilské jednoty, kde získal základní přehled o hudbě 19. stroletí. Na absolventském koncertu varhanické školy hrál kromě Bacha také dvě vlastní skladby: Preludium D dur a Fugu g moll; jsou to první dvě Dvořákova díla dochovaná v rukopisu.
Po ukončení školy zůstal v Praze, ale dlouho bojoval s chudobou. Otec ho již nemohl podporovat, protože jeho živnost byla na pokraji krachu. A tak bydlel Dvořák u příbuzných, vyučoval a sám hrál komorní díla v domech pražských měšťanů. Po neúspěšném konkurzu na místo varhaníka v kostele sv. Jindřicha (přestože byl nejlepší, nebyl přijat pro nedostatek praxe) se rozhodl přijmout místo violisty v kapele Karla Komzáka. Byl to menší orchestr, který se živil zejména nenáročnou hudbou na tanečních zábavách a promenádních koncertech. Shodou okolností r. 1862 po otevření Prozatímního divadla byla celá Komzákova kapela angažována jako základ divadelního orchestru. Dvořák tak měl možnost hrát několik let vilolové party v operách Verdiho, Wagnera, Donizettiho aj., často pod vedením Bedřicha Smetany. V té době se přátelil se skladatelem Karlem Bendlem, od něhož si půjčoval další partitury, které doma studoval (vzhledem k těžké finanční situaci si nemohl dovolit partitury kupovat). V této době začíná intenzívně komponovat, většinu partitur však sám zničil, protože s nimi nebyl spokojen. Prvním dílem, kterému přidělil opusové číslo, se stal smyčcový kvintet a moll z roku 1861; brzy následoval smyčcový kvartet A dur op. 2. Následuje první symfonie c moll „Zlonické zvony“ a další díla, psaná téměř doslova na koleně, v podnájmu v jedné místnosti sdílené s dalšími nájemníky. V této době se zamiloval do Josefiny Čermákové, dcery zlatníka, do jehož rodiny docházel přivydělávat si hodinami klavíru. Josefina jeho lásku neopětovala a vdala se za hraběte Václava Kounice. Dvořáka tento vztah inspiroval k cyklu milostných písní Cypřiše.
Inspirován Smetanovými operami, které se hrály v Prozatímním divadle, pokusil se Dvořák o vlastní opery (Alfred, Král a uhlíř). Druhou nabídl k nastudování Prozatímnímu divadlu, avšak byla mu vrácena jako nehratelná. Kompletně ji tedy přepracoval a nová verze se skutečně dočkala provedení. To jej povzbudilo k další skladatelské aktivitě. Velký úspěch sklidil hymnus Dědicové Bílé Hory na text V. Hálka (1873). Dvořák vchází do povědomí hudebního obecenstva jako nadějný mladý autor. Významná změna nastává i v jeho osobním životě. Po nenaplněné lásce k Josefině Čermákové obrátil svou pozornost k její mladší sestře Anně, se kterou se 17. 11. 1873 oženil. Anně bylo 19 let a podle tehdejších zákonů nebyla plnoletá. Byla však ve 4. měsíci těhotenství; otec ji proto vydědil a novomanželé se ocitli v tíživé finanční situaci. Anna si brzy po porodu přivydělávala zpěvem na kůrech pražských kostelů. Dvořák přijal místo varhaníka v kostele sv. Vojtěcha. Roku 1875 požádal o státní stipendium, udělované mladým nemajetným umělcům s mimořádným talentem. V porotě zasedal i tehdy již slavný Johannes Brahms. Dvořák uspěl a získal nejvyšší možné stipendium celkem pět let za sebou, což mu umožnilo koncentrovat se na skladatelskou činnost. Na Brahmsovo doporučení začal jeho skladby vydávat významný německý nakladatel Fritz Simrock. V této době vzniká řada děl, díky kterým jeho věhlas proniká i za hranice, např. Moravské dvojzpěvy nebo Serenáda E dur pro smyčcový orchestr.
Roku 1877 prožívá rodina Dvořákova tragické období, kdy během několika měsíců umírají postupně všechny tři děti. Hluboce zasažený Dvořák v této době skládá velkolepé oratorium Stabat Mater. Následující roky (označované někdy jako „slovanské období“) patří mezi skladatelovy nejplodnější. Během krátké doby vzniká množství děl komorního i symfonického charakteru, mj. další Moravské dvojzpěvy, tři Slovanské rapsodie, 10. smyčcový kvartet „Slovanský“, Česká suita, Cigánské melodie a první řada Slovanských tanců (napsaných na objednávku pro nakladatele Simrocka).
Roku 1884 je pozván do Londýna, aby dirigoval svou Stabat Mater. Obrovský úspěch, který zde sklidil, měl klíčový význam pro celou další Dvořákovu kariéru. Anglické instituce a hudební festivaly si u něj objednávaly nové skladby. Dvořák navštívil Anglii celkem devětkrát, většinou v souvislosti s uvedením některého svého díla. Takto na objednávku vznikly např. 7. a 8. symfonie, oratorium Svatá Ludmila a především Requiem. Roku 1891 Dvořák obdržel čestný doktorát univerzity v Cambridge. Dvořák v této době prožívá i šťastné rodinné období, v letech 1878-1888 se mu narodily tři dcery. Díky pozvání své bývalé lásky a nyní švagrové Josefiny poznává Vysokou u Příbrami (Josefina zde má zámeček, který dostala darem od manžela, hraběte Kounice). Dvořákovi se tady natolik zalíbilo, že koupil od švagra hospodářské stavení, které přestavěl a následujících 20 let sem s rodinou jezdili každé léto.
Roku 1888 se Dvořák seznámil s P.I. Čajkovským při příležitosti jeho dvou návštěv v Praze. Čajkovskij ho pozval na turné do Ruska. To se uskutečnilo v následujícím roce. Dvořák uvedl svá díla v Moskvě a v Petrohradě s nadšeným ohlasem publika a poměrně rezervovaným postojem kritiky, která mu vytkla nedostatek invence.
Roku 1890 dostal Dvořák nabídku na post ředitele Národní hudební konzervatoře v New Yorku. Po dlouhém váhání Dvořák nabídku přijal a r. 1892 odjel na dva a půl roku do Ameriky, aby zde vedl prestižní hudební ústav a vyučoval skladbě. Roku 1893 zde také skládá své stěžejní dílo, Symfonii č. 9 e moll „Novosvětskou“, nadšeně přijatou americkým publikem (premiéra 16. 12. 1893 v Carnegie Hall). Letní prázdniny tráví s rodinou ve vesničce Spilwille ve státě Iowa mezi potomky českých emigrantů. Dvořák se tu cítí jako doma a skládá tu během několika dnů Smyčcový kvartet č. 12 F dur „Americký“ a Smyčcový kvintet č. 3 Es dur. Následující prázdniny Dvořák již nevydržel a vrátil se alespoň na pár týdnů domů do Vysoké. Zde vznikl cyklus 8 klavírních humoresek, z nichž sedmá se stala jednou z nejhranějších světových skladeb vůbec.
Po definitivním návratu z USA v r. 1895 učí Dvořák na pražské konzervatoři. Mezi jeho žáky patřili např. Oskar Nedbal, Vítězslav Novák a Josef Suk (ten se oženil s Dvořákovou nejstarší dcerou Otilií). Roku 1896 vznikl nový orchestr – Česká filharmonie. Dvořák byl pověřen, aby na jejím zahajovacím koncertě dirigoval program složený z jeho vlastních děl.
Ke konci života píše Dvořák díla inspirovaná bájemi a pohádkami (symfonické básně na texty z Erbenovy Kytice, opery Čert a Káča a Rusalka). Roku 1904 Dvořáka postihl ledvinový záchvat, po kterém byl nucen opustit premiérové představení své poslední opery Armida. Po komplikaci s chřipkou a několika týdnech na lůžku pak nečekaně umírá, pravděpodobně na plicní embolii.
Zdroj: Antonín Dvořák. In: czechmusic.net [online].2024 [1. 1. 2024]. Dostupné z: https://www.czechmusic.net/klasika/dvorak.htm
Foto: Zdroj: cs.wikipedia.org, licence wikimedia commons