Pražský komorní balet

Pražský karneval

23.02.1976, Městská divadla pražská

O díle

Pražský karneval byl původně plánován jen jako vstupní úvod do celého cyklu tanců, který zamýšlel na sklonku svého života zkomponovat největší klasik české hudby jako jakýsi český pendant Dvořákových Slovanských tanců. K uskutečnění tohoto záměru bohužel již dojít nemohlo, zůstalo jen u prvního čísla; dopsáno v Jabkenicích 14. září 1883, představuje poslední dokončenou Smetanovu skladbu vůbec, „poslední světlý projev nesmrtelného genia“. Je to dílo, v němž osudem těžce zkoušený umělec jako by zamířil ke zcela novým metám, dílo výrazně odlišné od celé jeho dosavadní tvorby, „dílo svrchovaně moderní svou smělostí harmonickou a polyfonickou, ale i rázem svých motivů “ (Otakar Zich).

Koncertně bylo poprvé provedeno 2. března 1884 na slavnostním koncertu na Žofíně na počest Smetanových šedesátin; na baletní scéně až dosud provedeno nebylo.

Pro toto dílo bylo použito unikátního zvukového záznamu Čs. filharmonie za řízení Václava Talicha v roce 1953.

(Převzato z programu divadla ROKOKO, scény Městských divadel pražských.
Vyšlo k prvému představení baletu Pavla Šmoka a Vladimíra Vašuta SONDY dne 23. 2. 1976.)

Obsazení:

Kateřina Dedková-Franková
Jan Klár

„Posledního Smetanova díla se Šmok zmocnil nanejvýš zralým a obdivuhodným způsobem, dokládajícím naprosté pochopení hudebního organismu, ale i prožití a procítění inspiračních zdrojů, jež vedly skladatele ke kompozici. Rozhodně převratná idea scénické realizace symfonické partitury pouhým duetem (tančili Jan Klár a Kateřina Franková) umožnila choreografovi soustředit se plně k vyjádření skladatelovy tragické situace. Taneční slovník inscenace jednak rozvíjí motiv polonézy a plesu, jednak exponuje gestické znaky, zřetelně symbolizující Smetanovo ohluchnutí a nemoc. Pražský karneval ukázal jeden z hlavních směrů, jímž se v příštím desetiletí ubírala Šmokova tvorba.“

(Dehner, Jan: Choreografické řeči o současnosti, Scéna 8/86)