Kreutzerova sonáta (Smyčcový kvartet č. 1)

O díle

Premiéra:

• Baletogramy v premiéře 27. 9. 1978, divadlo Rokoko, Městská divadla pražská Praha
• obnovená premiéra 14. 3. 1980 v Sydney, v rámci velkého turné souboru po Austrálii
• tři soudobé balety Hirošima, Smyčcový kvartet č. 1, Špásování
• uvedení baletu Špásování poprvé již 5. 6. 1978

1. smyčcový kvartet vznikl na podzim roku 1923 z podnětu L. N. Tolstého „Kreutzerovy sonáty“, inspirované opět poslechem slavné houslové sonáty Beethovenovy. Je posledním článkem řetězu, který začíná v roce 1907 zamýšlenou operou „Anna Kareninová“ a pokračuje přes trio a zejména Katu Kabanovou (1919–21) až k tomuto jejímu komornímu protějšku. Hrdinkou všech těchto děl je žena, která je zklamána manželstvím a v touze po štěstí se vrhá do náruče nevhodnému milenci a tragicky hyne. Ve shodě s Janáčkem, nevypráví balet epicky příběh manželského trojúhelníku, ale zobrazuje spíše psychologické vztahy postav v chronologii dané zákonitostí hudby.

 (Převzato z propagačního materiálu Středočeského krajského kulturního střediska – Umělecké agentury, rok 1981.)

Vznikl v neobyčejně krátké době mezi 30. říjnem a 7. listopadem 1923 „z podnětu L. N. Tolstého Kreutzerovy sonáty“, inspirované opět poslechem slavné houslové sonáty Beethovenovy.

1. smyčcový kvartet je „poslední článek řetězu, který začíná v roce 1907 zamýšlenou operou Anna Kareninová a vede přes trio a zejména Káťu Kabanovou (komponovanou 1919–1921) k tomuto jejímu komornímu protějšku. Ve všech těchto dílech je hrdinkou žena, která, zklamána manželstvím ve své touze po štěstí, vrhá se do náruče milenci jí rovněž nevhodnému a tragicky hyne“ (J. Vogel).

Premiéru díla připravilo 17. října 1924 České kvarteto. Byla by chyba hledat v něm „notový záznam“ pohnutlivého příběhu Tolstého knihy — jde spíše o polemiku s velkým ruským spisovatelem, o mravní protest proti mužskému despotismu a podřízené roli ženy v manželství i společnosti vůbec.

1. smyčcový kvartet je již pátá „janáčkovská“ choreografie Pavla Šmoka. Poprvé se s hudbou velkého moravského Mistra setkal v Lašských tancích (Ostrava 1962). Pak následovaly Listy důvěrné (Balet Praha 1968), Glagolská mše (Brno 1969) a Sinfonietta (Basilej 1971).

(Převzato z programu Městských divadel pražských č. 323, který vyšel k premiéře baletu Baletogramy dne 27. září 1978.)

Obsazení:

Kateřina Dedková-Franková
Jan Klár / Ladislav Rajn
Vladimír Kloubek

Fotodokumentace

Z ohlasů

V NOVÉM PROGRAMU, sestaveném ze tří kratších baletů, nemohla ovšem chybět pocta letošnímu velikému hudebnímu jubilantovi Leoši Janáčkovi, jenž už dávno inspiroval Šmoka k jeho nejsilnějšímu choreografickému opusu – Listům důvěrným. Tou poctou se stala volná taneční fantazie na Janáčkův I. smyčcový kvartet. Stejně tak nesmělo být zklamáno nevyhnutelné už očekávání další z oněch rozverných klauniád, jimiž se stal Šmok pověstným od samého začátku své choreografické kariéry, k této nejnovější dal popud jas Mozartovy hudby, z něhož se zrodil i název – Špásování. 

(…)

NA TANEČNÍM ZTVÁRNĚNÍ Janáčkova I. kvartetu pracoval touž dobu jako Pavel Šmok liberecký choreograf Fr. Pokorný. Jeho verze, s níž hostuje v janáčkovském cyklu Smetanova divadla, dává podnět k zajímavé konfrontaci dvou nejsvéráznějších individualit našeho tvůrčího hledání v baletu. Obě výrazně osobité verze nesou pečeť nekonvenčního novátorského přístupu k baletní tvorbě a nechybí jim ani obrazotvornost, ani vcítění do Janáčkovy hudby, k níž dala podnět četba Kreutzerovy sonáty L. N. Tolstého. Tam však, kde Pokorný měl k dispozici kromě dvojice sólistů i početnější ansámbl, dal Šmok tlumočit celou tuto vášnivou, vzrušující výpověď pouhé trojici představitelů. Dva muži a žena, hýčkaná i trýzněná, zotročena láskou i opuštěná… Kateřina Franková a její první partner Vlad. Kloubek dosahují v těchto postavách výrazové intenzity, která dává zapomenout na mimořádnou fyzickou náročnost Šmokova výmluvného a smělého pohybového textu. K nim se úspěšně připojuje premiérový představitel druhého muže Lad. Rajn (alternující s J. Klárem).

(Petříková, Věra: Baletogramy Pavla Šmoka. Svobodné slovo, Praha, 4. 10. 1978)