Před Baletem Praha

Zajímavé dokumenty a fotografie ze života a tvorby především Pavla Šmoka, než vznikl soubor Studio Balet Praha.

Pavel Šmok v Plzni a v Ústí

V souboru někdejšího Krajského divadla v Plzni byl Pavel Šmok angažován jako tanečník (1955–1958). Nejvíce zaujal v baletu Mládí, který sice nesl nádech své doby (libreto je na motivy románu Jak se kalila ocel), ale v choreografii Jiřího Němečka v něm dostal prostor k hereckému propracování role a k expresivnímu tanečnímu výrazu.
(Rozklikněte pro zobrazení)

Fotografie z baletu v dobovém článku (výstřižek nedatován)

Pavel Šmok (vpravo) jako Peťka v Čulakiho a Němečkově Mládí (foto archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Pavel Šmok (vpravo) jako Peťka v Čulakiho a Němečkově Mládí (foto archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Pavel Šmok jako Peťka v Čulakiho a Němečkově Mládí (foto archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Pavel Šmok jako Peťka v Čulakiho a Němečkově Mládí (foto archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Pavel Šmok jako Peťka v Čulakiho a Němečkově Mládí (foto archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Pavel Šmok jako Peťka v Čulakiho a Němečkově Mládí (foto archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Pavel Šmok jako Peťka v Čulakiho a Němečkově Mládí (foto archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Pavel Šmok jako Peťka v Čulakiho a Němečkově Mládí (foto archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Dochovaly se rovněž alespoň tři fotografie v kostýmu z baletu Ochridská legenda.

Pavel Šmok v baletu Ochridská legenda (foto archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Pavel Šmok v baletu Ochridská legenda (foto archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Pavel Šmok v baletu Ochridská legenda (foto archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Z divadla Zdeňka Nejedlého v Ústí nad Labem, kde vedl soubor v letech 1958–1960, se dochovalo málo fotografií:

Divadlo Z. Nejedlého Ústí nad Labem – Sluha dvou pánů (foto archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Pavel Šmok s Hanou Šarounovou v baletu Sedm Krasavic (foto archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Pavel Šmok (vpravo) s kolegy v divadle Zdeňka Nejedlého (foto B. Brabec, archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Pavel Šmok (stojící) s tanečníky divadla Zdeňka Nejedlého (foto archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Pavel Šmok s Hanou Šarounovou a Rudolfem Bromem (foto archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Z baletu Nová Odyssea, který v roce 1960 skutečně nastartoval jeho kariéru úspěšného choreografa, bohužel nemáme z pozůstalosti Pavla Šmoka fotografie žádné.
Uvedné fotografie pocházejí z dobové publikace:
* Schmidová Lidka: Československý balet. Praha: Orbis 1962.

Schmidová Lidka: Československý balet. Praha Orbis 1962.

Schmidová Lidka: Československý balet. Praha Orbis 1962.

Schmidová Lidka: Československý balet. Praha Orbis 1962.

Zajímavé dokumenty a fotografie ze života a tvorby především Pavla Šmoka, než vznikl soubor Studio Balet Praha.

Pavel Šmok civilní

Pavel Šmok v době studia herectví (foto archiv Martina Šmoka)

Pavel Šmok (foto archiv Martina Šmoka)

Pavel Šmok (foto archiv Martina Šmoka)

Pavel Šmok (foto archiv Martina Šmoka)

Pavel Šmok s mladými ruskými tanečníky (foto archiv Martina Šmoka)

Taneční hodina na konzervatoři (foto archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Taneční hodina na konzervatoři (foto archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

(Rozklikněte pro zvětšení)

Pavel Šmok v době studia herectví (foto archiv Martina Šmoka)

Pavel Šmok v době studia herectví (foto archiv Martina Šmoka)

Pavel Šmok v době studia herectví (foto archiv Martina Šmoka)

Pavel Šmok v době studia herectví (foto archiv Martina Šmoka)

Pavel Šmok druhý zleva, nedatováno (foto archiv Martina Šmoka)

Jevištní foto ze studentských let (foto archiv Martina Šmoka)

Svatební fotografie ze sňatku s první manželkou Alenou (foto archiv Jana Janouška)

A z natáčení filmu Zítra se bude tančit všude:

Portrétní fotografie mladého Pavla Šmoka (autor neuveden, foto archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Článek, který Pavel Šmok publikoval o baletu Mirandolína (1954), který vytvořil Luboš Ogoun pro balet Armádní opery:

(Fotografie Pavla Šmoka z dětství a studií pocházejí z archivu IPŠ a soukromých archivů Martina Šmoka a Jana Janouška. Všechna práva vyhrazena.)

Zajímavé dokumenty a fotografie ze života a tvorby především Pavla Šmoka, než vznikl soubor Studio Balet Praha.

Státní divadlo Ostrava

Z tehdy populárního baletu skladatele Zbyňka Vostřáka Viktorka (1961), který se v ostravě dočkal i televizní verze:

Státní divadlo Ostrava – Viktorka – Hana Šarounová a Rudolf Brom (foto František Krasl, archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Státní divadlo Ostrava – Viktorka – Vasta Pavelcová (foto Jaroslav Kokštain, archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Státní divadlo Ostrava – Viktorka – Vasta Pavelcová (foto Jaroslav Kokštain, archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Státní divadlo Ostrava – Viktorka – Vasta Pavelcová (foto Jaroslav Kokštain, archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Z Američana v Paříži George Gershwina (1962):

Státní divadlo Ostrava – Američan v Paříži – Hana Šarounová a Albert Janíček (foto František Krasl, archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Státní divadlo Ostrava – Američan v Paříži – Hana Šarounová a Albert Janíček (foto František Krasl, archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Státní divadlo Ostrava – Američan v Paříži – Hana Šarounová a Albert Janíček (foto Přiba Mrázová, archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Státní divadlo Ostrava – Američan v Paříži (foto Přiba Mrázová, archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Moderní choreografie na hudbu Čestmíra Gregora pod názvem Závrať (1964) byla pro televzní verzi přejmenována na Výměnu názorů:

Výměna názorů pro ČST Ostrava – Rudolf Brom (foto Jaroslav Kokštain, archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Výměna názorů pro ČST Ostrava (foto Jaroslav Kokštain, archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Výměna názorů pro ČST Ostrava (náhledové foto Jaroslav Kokštain, archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Výměna názorů pro ČST Ostrava (náhledové foto Jaroslav Kokštain, archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Výměna názorů pro ČST Ostrava (náhledové foto Jaroslav Kokštain, archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Výměna názorů pro ČST Ostrava (náhledové foto Jaroslav Kokštain, archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Výměna názorů pro ČST Ostrava (náhledové foto Jaroslav Kokštain, archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Portrét sólistky Hany Šarounové formou dvojexpozice (foto Jaroslav Kokštain, archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Ebony concerto je skladba Igra Stravinského, kterou nahrál se svým orchestrem Karel Krautgartner. Pavel Šmok s ostravskými tanečníky připravil choreografii pro televizní kameru i na ni, na jednom z pracovních snímků je zachycený i Karel Krautgartner:

Zajímavé dokumenty a fotografie ze života a tvorby především Pavla Šmoka, než vznikl soubor Studio Balet Praha.

Picassiáda

S tanečníky Státního divadla v Ostravě natočil Pavel Šmok v roce 1962 (vysíláno v lednu 1963) první taneční film u nás – Picassiádu. Vznikl pro ostravskou televizi, hudba skladatele Karla Kupky i výprava Oty Schindlera jsou inspirovány kresbami Pabla Picassa, a to ilustracemi Ovidiovy sbírky Metamorfózy.

Taneční film Picassiáda (Rudolf Brom, foto Jaroslav Kokštain, archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Taneční film Picassiáda (Albert Janíček, Elen Colombo a Rudolf Brom, foto Jaroslav Kokštain, archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Taneční film Picassiáda (Elen Colombo, foto Jaroslav Kokštain, archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Taneční film Picassiáda (foto Jaroslav Kokštain, archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Taneční film Picassiáda (Pavel Šmok a Hana Šarounová, foto Jaroslav Kokštain, archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

(pro procházení rozklikněte galerii)

Taneční film Picassiáda (Hana Šarounová, foto Jaroslav Kokštain, archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Taneční film Picassiáda (Rudolf Brom, Elen Colombo, Albert Janíček, foto Jaroslav Kokštain, archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Taneční film Picassiáda (Hana Šarounová a Albert Janíček, foto Jaroslav Kokštain, archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Taneční film Picassiáda (Hana Šarounová a Albert Janíček, foto Jaroslav Kokštain, archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Taneční film Picassiáda (foto Jaroslav Kokštain, archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Taneční film Picassiáda (Albert Janíček, Elen Colombo a Rudolf Brom, foto Jaroslav Kokštain, archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Taneční film Picassiáda (foto Jaroslav Kokštain, archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Taneční film Picassiáda (Rudolf Brom, foto Jaroslav Kokštain, archiv IPŠ, z pozůstalosti Pavla Šmoka)

Z ohlasů na Picassiádu

Z ohlasů na Picassiádu

Zajímavé dokumenty a fotografie ze života a tvorby především Pavla Šmoka, než vznikl soubor Studio Balet Praha.

Rozhovory

Malý rozhovor s mladým choreografem

Mladá fronta, 27. listopadu 1958

Byli jsme se nedávno podívat v Ústí, kde na začátku letošní sezóny nastoupil na místo choreografa a šéfa baletu Pavel Šmok, do té doby sólový tanečník plzeňského divadla. Jeho ústecký choreografický debut – tvořil ho pořad složený z Dvořákových Valčíků, Novákovy Svatební košile a Schumannova Karnevalu – dopadl vcelku velmi úspěšně. Po představení jsme se sešli s jednatřicetiletým Pavlem Šmokem a položili mu několik otázek.

Pověz nejdříve našim čtenářům, jak ses dostal k baletu, co tě přivedlo na myšlenku věnovat se tanci?
K baletu jsem se dostal oklikou a dosti pozdě. Vystudoval jsem totiž průmyslovku a pak ještě absolvoval čtyři semestry na strojařině. Však to také byl doma poprask, když jsem se –v jedenadvaceti letech – rozhodl pro tanec. Přivedla mě k tomu vlastně krasobruslařina, kterou jsem dělal závodně již od svých čtrnácti let (prozraďme, že velmi úspěšně: byl dokonce i juniorským mistrem ČSR!). V létě totiž se prováděl „suchý trénink“. V podstatě baletění, a tady jsem se dostal do styku s vlastním tancem. Napřed jsem však ještě zkoušel své štěstí jako herec, rok jsem chodil na dramatické oddělení konzervatoře, hrál u F. F. Buriana a natáčel v několika filmech. Teprve pak jsem se rozhodl věnovat se tanci úplně.

Co soudíš o naší taneční konzervatoři, jaké byly tvé „štace“ po jejím absolvování?Konzervatoř má pro vývoj našeho baletu ohromný význam. Dorost tu dostává jednotné školení a opravdu odborné základy. Kromě toho se mu zde dostane i vzdělání v příbuzných uměleckých oborech, bez něhož se dnes opravdový taneční umělec neobejde. Ovšem – čtyřleté i pětileté školení je tuze krátká doba, za tu se skutečně mohou položit jen nejnutnější základy. Tím spíše, že u nás se začíná ve věku, kdy řekněme v SSSR žáci mají za sebou už mnohaleté učení a výtečnou technickou průpravu pro tvůrčí práci na tanečních scénách. Radikální reforma však ani u nás na sebe jistě nedá dlouhou dobu čekat.

Po absolutoriu jsem působil tři roky v baletu Armádní opery. Když byla rozpuštěna, dostal jsem angažmá v Plzni, kde jsem pracoval dva roky pod choreografem J. Němečkem a po jeho odchodu do Národního divadla pak ještě rok u L. Ogouna, který byl mým šéfem již v Armádní opeře. A od prázdnin „šéfuji“ sám zde v Ústí.

Kdy jsi vlastně v sobě „objevil“ choreografa?
Táhlo mě to k choreografii už dávno. Zkusil jsem to hned na konzervatoři, kde jsem pro lidový soubor postavil několik tanců. Později jsem byl půl roku choreografem v souboru „Vítězná křídla“: tam jsem také zkomponoval několik tanců. Konečně v Plzni jsem se dostal i k choreografii tanců v několika operách a operetách (na příklad ve Vinobraní, Maškarním plese, Paganinim, Krásné Heleně). Celovečerní pořad jsem ovšem dělal poprvé až teď v Ústí.

Jaké máš další plány, co hodláš nastudovat jako další věc?
Plánů by nebylo málo, jde jen o to, co z nich bude možno uskutečnit a také budu-li na ně stačit. V březnu plánuji uvedení sovětského baletu Kara Karajeva „Sedm krasavic“, který s naším malým souborem přece jen jakžtakž budu moci obsadit. Pro příští sezónu pak mám na mysli německou „Novou Odysseu“ a některý český balet – snad „Sluhu dvou pánů“. Přemýšlím i o inscenování dosud neuvedeného díla ústeckého skladatele Jiřího Kosiny – „Salambů“.

Nakonec bychom měli ještě jednu otázku:

Co bys přál našemu baletu?
Přání je hodně, řeknu alespoň to největší. Chtěl bych, aby se také někdy dostal za hranice, do světa, poměřit své síly a dokázal své kvality. Potřebujeme se učit, ale také získával sebevědomí – a věřím, že by obstál čestně i v nejtěžší konkurenci.

(w): Malý rozhovor s mladým choreografem, Mladá fronta (venkov), 27. 9. 1958

Škutchanová, Květa: Jak se dělá balet – Páteční interview s Pavlem Šmokem
(nezdrojováno, nedatováno – vzniklo v roce 1964)

Ten poslední rok (od naší publikované rozmluvy) přinesl choreografu Pavlu Šmokovi několik premiér. V televizi Gregorovu Výměnu názorů (Ostrava) a Džezové profily (Praha), úspěšný pořad pro Alhambru a Večer tří baletů v ostravském divadle: Pygmalion, Čarodějná láska a Rossiniána. Teď tedy další Večer tří baletů – Č. Gregor: Závrať, P. Eben: Milostná píseň a W. Bukový: Svědomí.

Proč právě tyto tři balety?
Jsou to všechno díla mladých českých autorů, Závrať a Milostná píseň navíc novinky. Tedy obraz myšlenkového zrání v současné naší hudební produkci.

Co bylo nejdříve…?
Svědomí, kterým večer končí. Na námětu jsme se domluvili asi v šedesátém roce s Vladimírem Vašutem v Brně. Šlo nám o příběh pilota, velice realistický, z čehož nakonec vzniklo libreto o sedmi heslech: Rozkaz, Nálet, Hrůza výbuchu, Oslava pilota, Výčitky svědomí, Šílenství, Smrt. Námět jsme nabídli skladateli Wiliamu Bukovému a ten zkomponoval Hirošimu. Ale premiéru nám „vyfoukli“ Maďaři – na podzim v dvaašedesátém roce to dělal Balet Sopianae v Pécsi – s velkým ohlasem. Potom to uvedl v Brně Luboš Ogoun. A pak Plzeň…

Jako čtvrté tedy Státní divadlo v Ostravě ve tvé choreografii…
Dělalo se mi na tom moc dobře, protože jsem měl úplnou volnost. Nebyl jsem totiž vázán rytmicko-intonační fakturou jako u konvenční muziky. Bukového hudba – tím, že to není muzika výhradně pro orchestr (v tom smyslu mluvím o konvenčnosti hudby) – dává obrovské možnosti. Námitky muzikantů proti jejím hodnotám neberu moc v úvahu, protože mi jde především o atmosféru, kterou divadlu dává.

V tomto případě jde tedy o příběh letce…
Nešlo mi jen o příběh letce, spíš o to, vyjádřit ve větších plochách, ne určitým popisným pohybem, ale celou atmosférou obecný problém.

A další balet večera?
Když už jsme to vzal od konce, tedy Ebenova Milostná píseň. Byl jsem na premiéře Ebenových Písní nelaskavých – moc se mi líbily. Tak jsem z nich a ještě ze Šestera písní milostných – také Eben – připravil libreto. Vlastně jen jakýsi scénosled, který je dán kontrapunktickou sestavou písní. Práce mne vzrušovala tím, že se skladatel odvážil zasáhnout do komorních věcí, vyhrazených lyrice, současným životem. A z něho pak zejména náměty ztroskotaných milostných vztahů, nedobrých, neúsměvných.

A Gregorova Závrať?
Zde mi šlo zase o velice konkrétní příběh a jeho civilní podobu. Chtěl jsem ukázat partu mladých lidí, třeba takových, co se jim říká chuligáni, ale bez odsuzujícího pohledu. Mám ty lidi rád. To, že on ji zraní, je věc velkého citu a spíš nešťastné náhody. V podstatě je zdrojem inspirace Shakespeare, jeho Othello a problém žárlivosti. Konečná forma příběhu se tvořila při práci. Figury, které začaly žít, se teprve postupně vyvíjely.

Jak se ti pracovalo na symfonickou hudbu?
Byl to nejtěžší úkol, jaký jsem kdy tanečníkům dal. Taneční a baletní problém tohoto typu jsem ještě neměl. Jde totiž o tanečně stylizovanou realitu – jedině možné taneční vyjádření Gregorovy hudby.

      Dialog – tentokrát s Čestmírem Gregorem.

Především mi nešlo o kontinuitu s hudebními tradicemi jako spíš o kontinuitu s hudbou, která má dnes širokou společenskou platnost a která je výrazem citového života současného člověka. Opřel jsem se do značné míry o moderní rytmus, který je charakteristický pro dnešní mladé lidi při tanci i při společenském stylu.

Jde tedy o džezovou hudbu…
Partitura Závrati je psána pro symfonické obsazení a její podtitul zní Choreografická symfonie.

Jak vlastně skladba vznikla?
Pomocí tužky a papíru, potom pera a notového inkoustu…

Hm, nemyslím technicky, ale myšlenkově…
Nezávisle na jakémkoliv námětu. Protože Pavel Šmok si vyžádal hudbu, na kterou by teprve dodatečně vytvořil dějový plán. Chtěl se vyhnout veškeré popisnosti. – podkladem baletu měly být náladově výrazné hudební plochy.

A co Výměna názorů, kterou televize uváděla jako ukázku?
Je to čtvrtá věta z této pětivěté symfonie a představuje dramatický konflikt jak skladby, tak baletu.

Titul Závrať se mi zdá dost poetický na současnou muziku…
Jmenuje se Závrať proto, že tam jde o určité velmi citlivé stránky života mladých lidí, jejichž vitalita, humor a výbušnost staví na ostří nože (dokonce až do pocitu jakési závrati) základní stránky lidských vztahů, přátelství a nepřátelství, lásky a smrti.

Jak odpovídá jevištní provedení skladby tvé autorské představě?
Šmokova choreografie mi přinesla jedno velké vnitřní uspokojení. Pavel totiž dokázal, že v muzice jsou určité rysy – zejména v rytmice – které jsou v tomto žánru nové a prokazatelně soudobé. Kdyby byl vymyslel jakýkoliv jiný námět na mou hudbu, myslím, že by to vždycky byl námět z našich dnů. A o to mi šlo.

      Opět se Šmokem

Myslím, že divák bude překvapen, že po dvě třetiny večera se hraje bez orchestru.
U Svědomí je to evidentní. Hudbu, která se běžnými prostředky nedá reprodukovat, museli jsme natočit na magnetofonový pásek. A Ebenova Milostná píseň je koncertní zpěv, velice náročný, takže by bylo nemožné, aby při běžném provozu divadla zpěváci své party zpívali při každém představení.

Jak ti pomáhal v uskutečnění záměrů výtvarník?
Výtvarník Vladimír Šrámek, nositel vyznamenání za vynikající práci, pracoval s neobyčejným citem pro divadlo. Dovedl vytvořit jevištní prostor, který napomáhá, spoluhraje. Nejmarkantnější je to při Svědomí, kde s naprostým pochopením pro to, co jsem chtěl, atmosféru vytváří světly.

A práce se souborem?
Studium všech tří věcí si vyžádalo obrovské oběti od účinkujících. Především to byly strašlivé hodiny navíc. Zkoušeli jsme od „vidím“ do „nevidím“. Celý soubor vlastně choreografii spoluvytvářel. Při práci totiž většina lidí přinášela řadu nápadů, z nichž mnohé jsme použili k prospěchu věci. Ze sólistů má za sebou především největší práci Rudolf Brom, který táhne celé představení a bez něhož si – při onemocnění Alberta Janíčka – večer nedovedu představit. Dále Marcela Martiníková, která vyrůstá ve vynikající tanečnici, z mladších pak Mařenka Steinová, která v Závrati neobyčejně šťastně splnila moje představy, snad dokonce je daleko předstihla.

A co teď máš před sebou?
Malý televizní antibalet – Přestávka se to jmenuje, potom natáčení exteriérů filmu Kdyby tisíc klarinetů. V Brně budu dělat balet na hudbu Jana Nováka Capriccio pro violoncello a orchestr – zní to velice vážně, ale je to v podstatě džez, i když ve formě symfonické.

V Ostravě?
Tady končím – odcházím do Prahy, kde v samostatné baletní skupině se budeme s Lubošem Ogounem snažit o některé méně konvenční možnosti baletu.

Tvůj příští repertoár?
Chceme tam udělat Rossiniánu, Podivuhodného mandarína, Hirošimu a Stravinského Agona. Současně s tím připravíme také večer džezového baletu ve spolupráci s SH kvintetem a spolupracujeme s Horníčkem na inscenaci, kterou bychom pracovně mohli nazvat Koncert pro Horníčka a balet.

Odchází s tebou do Prahy někdo ze souboru?
Ano – Brom, Martiníková, Lipovská, Mašitová.

A co Ostrava?
Vypadá to nepravděpodobně, ale bude se mi stýskat. I když ten první můj rok tady byl dost krušný. Ale snad nebudu mít na stesk v Praze moc času.