Oskar Nedbal

Narodil se v rodině advokáta, jako sedmé dítě. Kladný vztah k hudbě v něm podněcovala rodina již v útlém věku. Nejprve začal hrát na housle a když si rodiče všimli jeho zájmu o hudbu, ale i talentu, přihlásili jej v roce 1885 na pražskou konzervatoř. Nejprve se učil na trubku, ale následně přestoupil na violu k řediteli Bennewitzovi. V roce 1891 se stal žákem A. Dvořáka. Kromě violy pak pokračoval v prodlouženém studiu, kde se věnoval skladbě. Na internátě se spřátelil se svým spolubydlícím Josefem Sukem a společně se stali členy nově vzniklého smyčcového kvarteta České kvarteto. Kromě J. Suka a O. nedbala byli jejími členy H. Wihan (jejich profesor) a K. Hoffmann. S kvartetem navštívil mnoho evropských zemí a působil v něm celých 14 let.

Během těchto let se mladý hudebník musel vyrovnávat i s neradostnými událostmi, které formovaly jeho osobnost. Byla jím dlouhá nemoc a smrt jeho sedmadvacetileté ženy Josefíny, smrt otce, bratra, a také kolegy z Českého kvarteta O. Berga.

Nedbalův další zájem se ubíral cestou dirigování. V pouhých 22 letech dirigoval Českou filharmonii (1896) a později dirigoval i v městech jako Paříž, Petrohrad, Berlín aj. V roce 1906 náhle odjel s manželkou K. Hoffmanna Marií do Vídně, kde se usadili. Nedbal zde byl uznávaným umělcem a po dirigování koncertu ve Vídni (1907) se stal členem Vídeňského symfonického Tonkünstler orchestru.

V roce 1909 uherský státní občan David Popper, žijící v Budapešti, přijal Nedbala za vlastního syna. Podle výnosu ministerstva spravedlnosti se od té doby podepisoval Nedbal-Popper.

Mezitím se věnoval také kompozici. Mezi jeho starší díla patří balrtní pantomima Pohádka o Honzovi (1902). Dále pak balety Z pohádky do pohádky, Čertova babička a princezna Hyacinta (1908–1912). V letech 1910–1912 pak složil své stěžejní dílo, operu, Polská krev. Mezi další díla patří opereta Vinobraní (1915).

V roce 1918 se Nedbalovi museli vypořádat se ztrátou syna. Ten poslal otci dopis s omluvou za své chování a prohřešky společně se slibem, že na bojišti 1. světové války dokáže svou čestnost. Syn Oskar studoval vojenskou vyšší reálnou školu. Dopis však poslal do Vídně. Toho času trávil Nedbal čas v Čechách a než stihl synovi odepsat, ten se v přesvědčení o nezájmu otce zastřelil při výkonu služby.

V roce 1918 se proto Nedbalovi rozhodli vrátit do Čech, kde byl však Nedbal spojován s Rakouskem, a proto nedostával mnoho pracovních příležitostí. Ty se dostavily s nabídkou místa ředitele opery Slovenského národního divadla. Během těchto let provozoval i pedagogickou činnost na Komenského univerzitě a na Hudební a dramatické akademii. Společnost Radiojournal mu svěřila vedení hudebního vysílání Bratislavské pobočky. Později přijal i nabídku ředitele celého divadla, ale v této funkci se mu moc nedařilo. Divadlo bylo dlouhodobě zadlužené a ztráty se jenom prohlubovaly. Nebyla to však Nedbalova vina, vše pramenilo ještě z let předchozího vedení. Nedbal však vzal mnoho závazků na sebe a značně se zadlužil. Duševně vyčerpán odjel Nedbal v roce 1930 vystoupit se Záhřebskou filharmonií. Cestou ještě obdržel dopis o nepřiznání půjčky, což společně s dlouholetými intrikami a neshodami v divadle vedlo Nedbala k sebevraždě, kdy vyskočil z okna zkušebny.

Jeho ostatky byly do Čech převezeny a uloženy na pražském Slavíně až v roce 2006, na podnět Josefa Suka mladšího.

Zdroj:

Reitterová, Vlasta. Oskar Nedbal. In: D–dur [online]. [27. 1. 2023]. Dostupné z: https://d-dur.rozhlas.cz/oskar-nedbal-5171667

Mezinárodní společnost Oskara Nedbala Tábor. Oskar Nedbal. In: oskarnedbal.cz [online]. 2011–2023 [27. 1. 2023]. Dostupné z: https://www.oskarnedbal.cz/index.php?stranka=zivot_oskara_nedbala

Foto: Digitální archiv Šechtl a Voseček (wikimedia commons)