Po studiích na reálce a na ČVUT nastoupil v roce 1928 na Státní konservatoř hudby v Praze, kde následně absolvoval v několika oborech – skladbu u Karla Boleslava Jiráka v roce 1931, dirigování u Pavla Dědečka v roce 1932, klavír na Mistrovské škole u Viléma Kurze v roce 1934; mezi jeho další profesory patřili též Alois Hába a Ervín Schulhoff. Od roku 1930 pracoval v Československém rozhlase jako „modulátor“ (hudební režisér, první v této funkci v Československu), s nucenou přestávkou (1942–1945), později jako vedoucí hudebního provozu, až do roku 1955. Vedl zde též vlastní vokální soubor (1933–1942). Po výrazném pedagogickém intermezzu na Státní konzervatoři v Praze (1958–1962) se věnoval pouze skladatelské tvorbě. Od roku 1938 byl členem Umělecké besedy od roku 1938.
Kabeláč patří k nejvýraznějším českým skladatelským osobnostem 20. století. Záhy si vytvořil osobitý sloh, pro který je typická strohá melodika a harmonie, důmyslná polyfonie a důsledná architektonika malých i velkých skladeb. Jeho vrcholný projev spočíval zejména v uvědomělé práci s intervaly, v níž vyšel z mimoevropských hudebních kultur. Kabeláč zde používal například uměle číselně vytvořené stupnice – mody, jejichž vnitřní průběh má větší rozsah než oktáva. Razil taktéž termín umělé tónorody, zejména pro hudebně teoretické zdůvodnění své úsporné melodiky. V intervalové struktuře zkoumal také možnosti tzv. intervalové augmentace a diminuce, inverze a dalších postupů, které do hudby přinesla tzv. 2. vídeňská škola. Mezi první zralé kompozice tohoto slohu patří protiokupační kantáta Neustupujte! (1939), provedená poprvé po skončení druhé světové války (28. 10. 1945).
Zpočátku a ve válečných letech se Kabeláč orientoval na komorní opusy (Dechový sextet, Sonáta pro violoncello a klavír, Dva kusy pro housle a klavír) i tvorbu symfonickou (1. a 2. symfonie), postupem času začaly dominovat práce s velkým obsazením (3.–8. symfonie, Mysterium času, Zrcadlení), které jsou jeho nejvýznačnějšími díly – spolu se skladbami pro bicí, které se již ve své době prosadily na evropských pódiích (Osm invencí, Osm ricercarů). V 60. letech, která mu přinesla široké uznání v podobě Státní ceny i zahraničních objednávek, přijal řadu podnětů zahraniční avantgardy, které organicky začlenil do svého kompozičního tvarosloví. Vynikl též pedagogickou činností (žáci J. Krček, I. Loudová, Jan Málek a Tomáš Svoboda, soukromě Z. Lukáš ad.) a zájmem o mimoevropské kultury. Byl jedním z prvních propagátorů elektroakustické hudby v Československu.
Jeho hudba představuje svébytnou a ryzí výpověď, jejíž mimořádný účinek je dán originálními a jasnými konstrukčními principy; ve shodě se svým všeobecně etickým a humanistickým zaměřením tak má potenciál oslovovat posluchače mimo historicko-geografické hranice svého vzniku. Opakované zákazy jejího provádění v době totality přesto způsobily, že se Kabeláčovo dílo – spolu s díly dalších skladatelů této generace – dosud neustálilo v běžném koncertním provozu. Ve své době vyšla řada děl tiskem, souborně je však jeho tvorba zveřejňována až od roku 2000 (nakl. Bärenreiter Praha).
Velkou část dluhu vůči skladateli splatil dirigent Marko Ivanović, který se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu nahrál komplet jeho symfonií (Supraphon 2016), jimiž se Kabeláč řadí po bok velkých českých symfoniků (Antonín Dvořák, Bohuslav Martinů). Více jiných, běžně přístupných nahrávek Kabeláčových děl ovšem neexistuje. Výjimkou jsou starší záznamy velkých dirigentských osobností (Karel Ančerl, Václav Neumann, Václav Smetáček) a několik nahrávek komorních skladeb (Daniel Wiesner, Tomáš Jamník).
Zdroj: Wikipedia.org, dotupné z https://cs.wikipedia.org/wiki/Miloslav_Kabel%C3%A1%C4%8D
Díla
- Zrcadlení 1984