Ilja Zeljenka

Ilja Zeljenka, v českém přepisu bývá také uváděn jako Ilja Zelenka, pocházel z rodiny bratislavského novináře Ľuda Zeljenky a vídeňské rodačky Ireny, rozené Michlové. Vyrůstal v Bratislavě. Zároveň se studiem na gymnáziu soukromě studoval harmonii a kontrapunkt u Jána Zimmera a hru na klavír u Rudolfa Macudzinského. V roce 1956 dokončil studium hudební skladby u profesora Jána Cikkera.

Ilja Zeljenka patřil k nejvýznamnějším osobnostem československé hudby druhé poloviny 20. století. Jako samouk se dopracoval ke značně osobitým harmonickým a metrorytmickým řešením. Už z tohoto raného období si odnesl smysl pro vlastní kompoziční řešení, což znamená, že i s podněty pocházejícími z „Nové hudby“ a tehdejší hudební avantgardy se vyrovnal dosti originálním způsobem.

Koncem padesátých let reagoval na ideový formalismus, který v tomto období prorůstal celou společností prakticky ve všech sférách lidské činnosti a velmi výrazně pronikal především do tehdejší umělecké ideologie. Zároveň s tím se jednalo o jeho kritickou reakci na opožděný romantismus a českou hudební modernu.

V šedesátých letech způsobil rozruch mezi několika tehdejšími patrony slovenské hudby svými skladbami, kterými jako jeden z prvních skladatelů navázal na „postweberovskou“ linii. V skladbách z této doby dominovala zvukovost, zkoušená a posléze i přenesená do hlasového projevu zpěváků či recitátorů (např. kantáta Osvienčim, Metamorphoses XV pro komorní soubor a recitátora na latinský Ovidiův text, Zaklínadla pro sbor a orchestr na vlastní latinský text). V tomto období dospěl ke svému vlastnímu grafickému záznamu hudby na způsob polské školy. Spolupracoval také s Elektroakustickým studiem Československého rozhlasu (1961) – výsledkem bylo množství filmové hudby.

Poněvadž sedmdesátá léta se nesla ve znamení všeobecné stagnace nejen svobodné kultury, ale i celé společnosti, Ilja Zeljenka se soustředil zejména na tvorbu určenou pro lidové soubory a připojil se tak k tehdejší neoromantické orientaci evropské hudby. Mnohá jeho díla pocházející z tohoto období byla na veřejnosti předvedena až mnohem později. V roce 2018 byl oceněn prezidentem Slovenské republiky Andrejem Kiskou Řádem Ľudovíta Štúra II. třídy.

Je autorem dvou oper (Bátoryčka 1994, Posledné dni Veľkej Moravy 1996), orchestrálních děl (5 symfonií, Hudba pro orchestr – Zakletý pohyb pro orchestr), instrumentálních koncertů, kantát (Osvienčim, Slovo), komorních skladeb (pět smyčcových kvartetů, dvě klavírní kvinteta), hudby scénické a filmové (Drak se vrací, Dolina). Stál při zrodu elektroakustické hudby.