Balet Praha

Ballettwerkstatt II

11.06.1971, Theater Basel

O díle

Pokračování oblíbeného formátu baletní dílny a předchůdce vzdělávacího programu „Jak se dělá balet“. Pavel Šmok patřil v tomto osvětovém konceptu mezi průkopníky. První večer s názvem Ballettwerkstatt se konal v lednu 1971.

Podle článků poznáváme, že program se od prvního lišil, byl interaktivnější (publikum i vykonávalo choreografovy pokyny a vytvářelo např v hledišti vlnu), mezi ukázkami byl jeden velký duet z Listů důvěrných tančený na hudbu a znovu na ticho, dále ukázka pas de deux z Labutího jezera tančená Kateřinou Elšlégrovou a Jaroslavem Slavickým, vesnické pas de deux z Giselle a další. Vlastní choreografii pro šest tanečníků uvedl Karel Hruška.

Kritiky byly pozitivní, ale v novinách byl otištěn i čtenářský dopis, který program nechválil:

Nudný balet

V pátek 11. června 1971 jsem se zúčastnil Baletní dílny II v divadle Komedie. Pro mě byla tato baletní ukázka spíše negativní. Pan Šmok toho zřejmě o choreografii moc neví, jak bylo už vidět z baletních večerů. Představení byla velmi nudná.

Moderní a neoklasický tanec je ošemetná věc a náš ctihodný baletní mistr se v něm vyzná jen málo. To, co nabídl a nastudoval Hruška, se mi také nedostalo pod kůži. Protože choreograf zřejmě nemohl vymyslet nic jiného, nechal své tanečníky prostě „plazit se“ po podlaze. Rozpačité bylo i pas de deux. Pokud tito protagonisté neumějí pracovat čistě, měli by dát od tak náročné práce ruce pryč. (Špatné vedení pohybu rukou a nohou.) Pro tyto výkony neexistuje žádná omluva: fén, blížící se svátky, pozdní zkoušky a tak dále. To byla slova pana Šmoka. Takové kroky se ale nacvičují každý den a měly by být perfektně provedeny i během představení.

Pan Petrescu by mohl s lidi trénovat ostřeji. (Nebo své profesi rozumí jen napůl?) Nemyslím si, že je vhodné snažit se přilákat příznivce baletu tak mizernými výkony.

Za vysoké honoráře, které tito čeští tanečníci dostávají, by se u nás jistě našli lepší lidé. Navíc třetina honoráře jde českému ministerstvu kultury. Zdá se, že vedení se nad angažmá těchto českých tanečníků příliš nezamýšlelo.

W. Gros, Ballettschule Basel, otištěno v National-Zeitung Basel 26. 6. 1971

A naopak jedna recenze pozitivní:

Diváky se přehnala vlna: „Baletní dílna II“ v divadle Komedie předvedla prostředky taneční tvorby.

Diváci se zvedli ze sedadel a byli vyzváni, aby se zapojili. Řídili se pokyny choreografa Pavla Šmoka a pohybovali se v řadách nahoru a dolů. Vznikaly vlny, které jsou obvykle k vidění jen na divokých oceánech. Měly v divácích vyvolat pocit skupinové sounáležitosti, který je pro baletní soubory nezbytný. Pomyslný závodní vůz, který v představách diváků kroužil po jevišti komedie, měl také navodit pocit pospolitosti, a poté, co skutečně natáhli hlavy a otočili se současně jako na povel – ale ne na povel! – ve stejnou chvíli. A konečně pocit pospolitosti mělo zprostředkovat i společné synkopické tleskání.

To se odehrálo v rámci akce nazvané „Baletní dílna“, na níž má Pavel Šmok, šéf baletu basilejského divadla, zřejmě zájem demonstrovat prostředky taneční tvorby. Tato „baletní dílna“ se v této sezóně konala již podruhé – nikoliv však jako opakování prvního programu, ale spíše jako jeho pokračování. Začala tím, že Šmok předvedl úryvek ze svého baletu „Listy důvěrné“ (na hudbu stejnojmenného Janáčkova smyčcového kvartetu), přerušil dva tanečníky a krok za krokem vysvětlil svou choreografii. Bylo zajímavé sledovat rozdíl, který vznikl tím, že úryvek baletu bylo možné vidět jednou s hudbou a jednou bez hudby.

Poté byly předvedeny skupinové efekty: Nejprve nejjednodušší a nejefektivnější, který vzniká tím, že všichni tanečníci provádějí ve stejnou dobu naprosto stejný pohyb (jakkoli triviální tento pohyb může být), nakonec variace tohoto choreografického principu (který lze nazvat principem uniformity a který má vlastně něco společného s uniformami – což bude jasné každému, kdo někdy viděl přehlídku).

Následoval vybroušený kankán z „Hraběte Lucemburského“ a nakonec ukázka baletních žertů (které je třeba odlišit od žertů v baletu). Baletní vtipy, chcete-li, nejsou vtipy založené na obsahu nebo zápletce: jsou to formální vtipy, které vznikají z nelogického sledu kroků – uděláte obrovský rozběh a pak provedete malý skok, po přípravném kroku uděláte piruetu v opačném směru, než se očekává, a tak dále.

Jako ukázku umění klasického baletu zatančili Katka Elšlégrová a Jaroslav Slavický první část selského pas de deux z „Giselle“ – hudbu k němu nenapsal Adam, ale pán s hezkým jménem Burgmüller. Choreografie s ruskými zvedačkami mi byla neznámá, ale oba tanečníci ji provedli skvěle. Co mi však přišlo rozpačité, bylo to, co následovalo: velké pas de deux z druhého dějství „Labutího jezera“. Představili se v něm Valeria Stefanica-Nica a Jano Šprlák-Puk: plní nemuzikálnosti a pronikavého manýrismu, až to mohlo bolet. Pak ale přišla světová premiéra: jasně strukturovaná, vzrušující choreografie Karla Hrušky, kterému se podařilo vytvořit přesvědčivou syntézu mezi klasickými a velmi neklasickými kroky.

Domnívám se, že tyto „baletní dílny“, které v tomto spontánním a bohatém stylu těžko někde jinde najdete, by se měly stát institucí. Protože mě na nich nejvíc vzrušuje, že nejsou přesvědčováním již zasvěcených baletomanů; naopak, bylo tu soustředěné, převážně mladé publikum, které přitom není baletně školené a z nichž většina pravděpodobně nemá k baletu blízký vztah, takže přistupuje s kritickými otázkami k umělecké formě, kterou zná spíše zpovzdálí. Informace jsou zde poskytovány, potenciální zájem je posilován. Zdá se mi, že dělat to je téměř stejně důležité jako pořádat pravidelná baletní představení. Pro Basilej (a pro Švýcarsko) je v této podobě pravděpodobně jedinečná.

A jen ignoranti mohou stále tvrdit, že se toho v oblasti baletu děje příliš málo.

(Meier, Margrit: Diváky se přehnala vlna, National-Zeitung Basel, 14. 6. 1971, č. 263, s. 5)